Kapitola dvacátá: Růže a trny

Šli jsme mlčky tmavou ulicí, každý ztracený ve svých myšlenkách. Já jsem přemýšel nad tím, jak se bezpečně dostat do sídla Černé růže a hlavně jak ji poté opustit. Quinn vypadala zabraná do úvah o Cassiopeie – soudě podle jejího chvílemi znechuceného, chvílemi zaujatého výrazu. Když jsme procházeli neosvětlenou čtvrtí kolem výklenku v rozbořené zdi nějakého dvora, začal jsem mít pocit, že nás někdo sleduje. Stíny se mihotaly jinak, než jsem byl zvyklý: takový je Noxus. Nedá se popsat slovy, ale člověk si uvědomí, když je něco jinak. Bez varování jsem odstrčil Quinn kus před sebe, během rychlého obratu vytáhl hvězdici a hodil jím do tmy. Ozval se výkřik a dupot. Zlomek vteřiny jsem poslouchal, pak jsem za zvukem hodil druhou. Jeho let už byl následován zachroptěním a tupou ránou. Nevšímal jsem si Quinn, kterou moje jednání zřejmě dost překvapilo, a běžel se podívat na svoji oběť. Muž ve středních letech, bez odznaků; neznal jsem ho. Ale on určitě znal mě: v Noxu není normální se plížit ve stínech. A když to člověk jako špion chce dělat, musí to umět.

,,Kdo to je?“ sykla Quinn, která už mezitím stála nade mnou.

,,Nevím,“ odpověděl jsem šeptem, bez zájmu vytrhl z mrtvého těla svoje hvězdice a mrtvolu odtáhl do křoví u zdi. Tím jsem věc považoval za vyřízenou. ,,Pojď.“ Čekal jsem odpor, tak jsem ji chytil za ruku a táhl za sebou svižným krokem. Vydržela mlčet, dokud se za námi nezavřely dveře Katarinina domu.

,,Proč jsi to udělal? Vždyť to mohla být náhoda, ani nevíš, kdo to byl a proč tam byl!“ Spustila pak. Podle tónu hlasu i nesouhlasného výrazu jsem poznal, že moje jednání bylo velmi

a tedy špatné. Když jsem neodpovídal, pokračovala: ,,Je normální zabíjet tady na potkání? Bez důvodu?“ Mlčel jsem dál. Nerozuměla tomu a nepochopila by. Neměl jsem náladu se hádat a její zvrácená demacijská logika mě rozčilovala.

,,Tobě nevadí, že jsi někoho zabil jen tak, bez jediné otázky, bez spravedlivé-“ To stačilo. Nedokázal bych tyhle řeči poslouchat celý večer. Chytil jsem ji za zápěstí a hodil jí na zeď. Stoupl jsem si tak blízko, aby se nemohla ani pohnout.

,,,Není nic jako spravedlnost! Jediné, co tady je, je síla! Rozumíš?!“ Křičel jsem tak nahlas, jak jsem si v tichém prázdném domě troufl. Cítil jsem, jak se roztřásla, ale bylo mi to jedno. Chytil jsem jí i druhé zápěstí a obě ruce jí opřel o zeď vedle hlavy. Přísně jsem se jí podíval do tváře.

,,Tohle-je-Noxus!“ opakoval jsem snad po sté svoji odpověď na všechno: ,,Tady nečekáš, až se ti ten druhý představí. Pokud nezaútočíš první, nezaútočíš už nikdy. Vaše demacijská touha po spravedlnosti, soucitu a milosrdenství je jenom slabost, nic víc. Proto nikdy nezvítězíte.“ Pomalu jsem se uklidňoval a přestával křičet. Víc jsem vnímal její zrychlený tep a pramen vlasů, který jí spadl přes oči.

,,Ne. To vy jste slabí, když si nemůžete dovolit projít vlastním městem, aniž byste museli zabít všechno, co se pohne ve stínu,“ hlesla znechuceně a odvrátila obličej. Na okamžik mi jí bylo líto: neměla pravdu. A rozčilovala mě.

,,Vyrostl jsem v tom. Neznám nic lepšího,“ vydechl jsem rezignovaně a stiskl silněji její zápěstí. Sevřela ruce v pěst, ale nepokusila se bránit a znovu se mi podívala do očí. Naklonil jsem se těsně k ní a zašeptal: ,,Žij a umírej se zbraní v ruce. Síla především.“ Pak jsem ji políbil. Měl jsem na ni vztek za to, jak přemýšlela o věcech, za její naivitu a pozitivní myšlení a za ten zatracený demacijský pocit, že jen ona má právo soudit a rozlišovat dobré od špatného. Jako kdyby nějaké dobré a špatné bylo... Dobýt její ústa bylo to nejsnadnější vítězství, jakého Noxus nad Demacií kdy dosáhl. A demonstrovat svou sílu a převahu nad protivníkem lze různými způsoby, běželo mi hlavou, když jsem ji bral do náruče a nesl po schodech do svého pokoje a svojí postele.

Ještě dlouho poté, co se Quinn zklidnil dech a usnula, jsem seděl vedle ní na posteli a přemýšlel. Zahnal jsem myšlenky na ni a naše probíhající společné dobrodružství a snažil se soustředit na úkol, který před námi leží: dostat se do srdce Černé růže a zjistit co nejvíc o Swainovi a jeho a LeBlančiných plánech. Měli jsme jen jediný pokus a pokud nevyjde, k Jarvanovi se asi nikdy nedostane ani zpráva o tom, jak přišel o svého nejlepšího hraničáře. Mohl bych samozřejmě nechat Quinn tady a vypravit se tam sám, ale něco mi říkalo, že by nesouhlasila – a pokusila by se mě sledovat na vlastní pěst, čímž by si ortel smrti podepsala. A to jsem nechtěl. Nakonec jsem si nad ránem dovolil usnout.

Odpolední hluk z ulice nebyl do stinné zahrady téměř slyšet. Rychle, ale tiše jsem vypáčil přízemní okno vedoucí do suterénu. S trochou štěstí si nás prostě nikdo nevšimne – LeBlanc už téměř zlikvidovala všechny, kdo by si mohli troufnout snažit se tajně proniknout do jejího prostoru. Tím pádem byla ostraha mírnější než tomu bývalo dřív, alespoň z téhle strany. Všichni bohové Valoranu ale stáli při nás: stáli jsme v malé šeré místnosti plné prázdných flakonků a polámaného nábytku. Položil jsem Quinn prst na rty a pak opatrně otevřel dveře.

Před námi se otevírala krátká chodbička, která se napojovala na schodiště. To bylo osvětleno velmi slabým světlem svítilny, která byla umístěna někde výš na schodech. Chvíli jsem naslouchal, ale krom velmi tlumeného rachotu z ulice bylo ticho. Opatrně jsme vykročili ke schodišti a vydali se po něm dolů.

Mohli jsme sklesat snad tři metry, když se podlaha narovnala. Nahmatal jsem za sebou Quinn a pevně ji chytil za ruku. Nevím, nakolik je zvyklá pohybovat se v naprosté tmě, a chtěl jsem ji mít pod kontrolou. Opatrně jsme postupovali vpřed. Měl jsem jen velice matnou představu, jak může být asi sklepení členěno, a netušil jsem, kde se v něm nachází místnosti náležící LeBlanc. Najednou moje levá ruka, doteď sledující chladnou stěnu, hmátla do prázdna: do leva odbočovala další chodba. Už jsem pouštěl Quin n ruku, abych prozkoumal, jak je křižovatka stavěná, když se přimo před námi ozvalo tiché cvaknutí zámku a hlas. Strhl jsem Quinn k sobě do levé chodby, pravou rukou ji instinktivne sevřel v pevném objetí a levou jí zakryl ústa. Ale nejspíš jsem ji podcenil: ani se nehnula, snažila se dýchat klidně a naprosto oddaně sledovala každý můj malý krok zpět, jak jsem se nás snažil dostat dál od hlavní chodby.

,,Tím tedy vaše úloha v celé věci končí, generále. I vaše, madamme,“ slyšeli jsme neznámý mužský hlas.

,,Předpokládám,“ odpověděl souhlasně Swain, ,,Doufám, že nenastanou žádné komplikace. Jenom bych se přece jen rád zeptal...Kde je generál Du Coteau?“ Bezděky jsem zaryl Quinn prsty do ramene. Zprudka se nadechla, ale jinak zůstala v klidu. Ani mě nekousla. Neznámý muž se zasmál:

,,Ujišťuji vás, generále, že já to nevím. A pochybuji, že někdo ano.“

,,To by bylo moudré,“ ozval se přísný povýšený hlas LeBlanc. ,,Budu považovat tuto událost za uzavřenou. Radila bych vám, aby už nebylo nutné se kdykoliv znovu potkat.“ Podle hlasů minuli naši odbočku a zastavili se pod schody. Silnější kroky pokračovaly vzhůru, jedny tišší se vracely zpět. Když Le Blanc tentokrát míjela náš úkryt, zastavila se. Cítil jsem její pronikavý pohled do tmy. Pokud nás tady najde... Po někonečných několika vteřinách se daly kroky opět do pohybu a za chvíli je umlčelo cvaknutí dveří. Oba jsme konečně vydechli.

,,Za Swainem, rychle,“ špitl jsem Quinn do ucha, pustil ji a rychle vyrazil zpět do chodby a po schodech nahoru. Vstupní hala byla už prázdná – naštěstí. Vyběhli jsme ze dveří a pak dál hlavní ulicí, dokud za námi centrála Černé růže nezmizela. Nesnášel jsem to místo a rozhodně jsem nechtěl být viděn v jeho blízkosti. Quinn potřásla hlavou a promnula si obličej. Očividně se jí královstí černé magie nelíbilo o nic víc.

,,V pořádku?“ usmál jsem se povzbudivě a už jsem se rozhlížel, kudy mohl odejít generál s tím neznámým člověkem. K naší smůle zrovna přicházeli boční ulicí – a viděli mě. Udělal jsem na svou společnici nenápadné gesto a rychle popošel kus od ní. Pokud ji neuvidí se mnou, nejspíš ji nikdo nepozná. A je doufám natolik chytrá, že se prostě vrátí do sídla Du Coteau a počká tam na mě...

,,Talone!“ Swainův hlas vůbec nezněl přívětivě. Srazil jsem paty. Nepatřím sice k armádě, ale v Noxu není nikdo, kdo by formálně armádě nepodléhal – armáda, to je vedení Noxu a Noxus sám.

,,Kde se tady tak najednou berete? Po téměř třech týdnech, kdy vás spousta lidí hledala?!“

,,Osobní záležitosti, pane.“ Srovnal jsem s ním krok. Musím se chovat přirozeně – a navíc třeba zjistím, co je zač ten cizí muž. Neutrální šedé oblečení, středně vysoký, tmavé delší vlasy. Někoho mi připomínal...

,,Osobní záležitosti, které stavíte tak vysoko nad svoji zemi, že se po vás nezůstane ani stopa?!“ Nezdálo se, že by chtěl mé lži uvěřit tak snadno.

,,Žena, pane. Nečekal jsem, že se zdržím tak dlouho. Ukázalo se, že je to... náročná milenka.“ V duchu jsem se usmál. To nebyla úplná lež. Na generálově obličeji se konečně objevil pobavený úsměv. Vmžiku však opět zvážněl:

,,A Katarina se zdržuje kde?!“

,,To nevím, pane. Také ji hledám, vlastně jsem se na ni chtěl zeptat vás. Vrátil jsem se včera večer, ale nikde není k nalezení...“ předstíral jsem překvapení a zoufalství.

,,Každopádně pokud na ni narazíte, pošlete ji okamžitě za mnou!“ štekl Swain podrážděně a mávnutím ruky mi naznačil, že jsem propuštěn. Očividně měl dost jiných starostí, než aby zkoumal věrohodnost mých výmluv. Oddechl jsem si a udělal krok zpět. A v tom jsem se zarazil. Právě mi došlo, kde jsem toho muže už viděl.

Rychle jsem v davu našel Quinn: pokoušela se nás sledovat, jak jinak. V běhu jsem ji nasměroval k naší základně.

,,Odjíždíme, hned. Musíme být co nejrychleji před branami města!“ křikl jsem na vysvětlenou. 

U Katariny jsem šel nachystat koně, zatímco Quinn si šla nahoru obléknout svoji koženou zbroj. Chápal jsem, že by o ni nerada přišla a když ji schová po

d

Katarinin černý plášť, nikdo si ničeho nevšimne. Její orel se na mě díval velmi vyčítavým pohledem. Byl zavřený ve stáji už dva dny, bez možnosti se proletět venku – ale nemohli jsme riskovat, že by ho někdo poznal, nebo že by se mu něco stalo.

,,Nešlo to jinak, vážně,“ prohlásil jsem omluvně, zatímco jsem sedlal koně. Orel si mě zaujatě prohlížel, mnohem důkladněji, než bych čekal od zvířete. U jejího sedla bylo pouzdro se šipkami do kuše. Jednu jsem vytáhl: mistrovsky zpracovaná věcička. Modrá perka až nápadně připomínala barvu Valorova peří a jejích očí. V náhlem pohnutí mysli jsem šipku zastrčil za opasek. Vlastně na památku... Orel potřásl hlavou a do očí se mu vrátil klasický zvířecí pohled. Za dvě minuty na to do stáje přiběhla Quinn.

Přímá cesta do Demacie vedla kolem Válečné citadely. Vyjeli jsme z Noxu a zastavili za první zatáčkou. LeBlanc dala muži jasně najevo, že má opustit Noxus, a jen blázen by ji neposlechl. Neměl tedy jinou možnost, než projet kolem nás – dříve či později. Popsal jsem Quinn jeho vzhled a ona poslala Valora hlídkovat z výšky. Sama si vylezla na skalku kousek od cesty s připravenou kuší. Já jsem prostě zůstal sedět na pařezu vedle cesty. 

Čekali jsme několik hodin a neznámý se neobjevil. Buď nám musel proklouznout ještě než jsme stihli vyjet z Noxu, nebo se zdržel se Swainem: tipoval jsem spíš druhou možnost. Snad se objeví do večera a nebudeme se tady muset zdržovat přes noc. Zamyšleně jsem si pohrával se šipkou do kuše. Byla to vražedná zbraň. Prohlížel jsem si kovaný hrot a představoval si, jak proniká zbrojí, kůží, masem, tříští kosti...a probodává srdce. Pokud se střelec trefil, byla to rychlá a čistá smrt. Pokud ne, dlouhé utrpení. Byl jsem docela rád, že Quinn je teď na

straně. I když je možné, že mě časem začne nenávidět jako všichni Demacijci všechny Noxijce...z úvah mě vytrhlo Valorovo zaskřehotání. Ohlédl jsem se na svoji střelkyni: kuší sledovala cestu před sebou. Za chvíli se v mém zorném poli opravdu objevil kůň s jezdcem v bohatě zdobeném plášti. Stoupl jsem si doprostřed cesty. Přitáhl otěže a zastavil.

,,Nepřekážej, tohle je veřejná cesta!“ houkl na mě arogantně. Ušklíbl jsem se a chytil koně u hlavy.

,,Tady jste ještě na území Noxu a já jsem Noxijec,“ prohlásil jsem pobaveně, ,,když dovolíte, budu vám teď dělat doprovod.“ Podle šelestění padajících kamínků jsem usuzoval, že Quinn opouští svoji střílnu a vrací se za mnou. ,,Co si to dovolujete?!“ Muž sáhl po měči. Zachytil jsem mu ruku.

,,Šššš....Neprovokujte Demacijku na území nepřítele, Je podrážděná už teď,“ mrkl jsem na něj a pohodil hlavou směrem ke Quinn, která se k nám pomalu blížila a nepřestávala na něj mířit.

,,Víte kdo jsem a do jakých problémů jste se právě dostali?!“ rozkřičel se. Přikývl jsem:

,,Tuším.“ Stáhnout ho z koně, odzbrojit a svázat mi zabralo pět minut. A mohlo to být jestě méně, kdyby nade mnou nestála moje milá kolegyně s nabitou kuší a neustále mě nenapomínala, ať se zajatcem jednám slušně a opatrně, ať ho nebiju, neutahuju ta pouta tak silně a už vůbec mu nevyhrožuju smrtí, když vlastně nevíme, zda je opravdu nějak vinen. Zatoužil jsem ji opět povalit do postele a zakrýt její ústa svými. Nebo aspoň dlaní. Díky jejím dobrým radám a připomínkám nám trvalo už pouhých dalších deset minut, než jsme všichni tři opět seděli na koních a plnou rychlostí vyrazili k Demacii.