Kapitola dvacátá prvá: Demacijská spravedlnost

Skvělý příběh z pera autorky Kraary se blíží ke konci. Vypjatá situace mezi Demacií a Noxem se začíná vyjasňovat.

Reklama

Vrak Excursion stále ležel na pobřeží, po téměř dvou měsících už vysušený a pokrytý krystalky soli a mořskými řasami.

,,Nevím, proč by měl mít Noxus zájem na

tomhle

," odfrkla Katarina a sjela trosky lodi pohrdlivým pohledem.

,,Vypadala lépe, ne

ž ji potopili

," odpověděl jsem dotčeně a zamyšleně přejel dlaní po hrubém dřevu. Myslel jsem, že příležitost být s Katarinou dlouho sám a bez dozoru bude...

zábavná

. Ale ukázalo se, že bez kulisy našich vojsk a nadřízených, bez neustálé rivality a přísných pohledů za zády jsme byli jen dvě bytosti jdoucí vcelku bez zájmu vedle sebe. Katarina mě pořád přitahovala a vzrušovala a tušil jsem, že tyto pocity byly vzájemné, ale chyběl impuls k tomu, abychom

skončili v objetí, tak jako v Kalamandě...

,,Ehm ehm!" Odkašlala si netrpělivě a vyskočila na vrak. Potřásl jsem hlavou a obrátil pozornost zpět k realitě.

,,A proč že vám Kayle tvrdila, že pachatelem je Noxus?" křikla na mě, zatímco s kočičí elegancí prolézala trosky a pozorně prohlížela každou píď.

,,Stopy černé magie, nějaké artefakty, nějaké ostatky – to všechno ale Liga vzala jako důkazy a nenajdeme to tu," odvětil jsem otráveně.

,,Jasně. Černá magie – hoďme všechno vždycky rovnou na Noxus, však neexistuje nic jako Stínové ostrovy, Void a další. Nene, jen a jen Noxus! Uvědomujete si vůbec, jak povrchní tohle je? Všechno, co není podle vašich svatých demacijských pravidel, je chyba Noxu. A přitom o nás

nic

nevíte!" Zněla vztekle a uraženě, ale neviděl jsem na ni: zmizela v rozpadlém podpalubí. Mlčel jsem a

pokračoval v

prohlíd

vraku zvenčí. Po nějaké chvíli se Katarina objevila na zbytcích horní paluby.

,,A co ta vaše loď převážela? Nebo proč myslíte, že ji vůbec

někdo

měl potřebu potopit?"

,,Z boží z Freljordu. Důležité, ale nijak zvlášť cenné. "

Katarina pohodila hlavou a rudé vlasy zavlály ve slaném větru. Asi málokterá vodní nymfa by mohla být krásnější než ona...

,,Můžu tě ujistit, že Noxus na tomhle nemá žádnou vinu a ani žádný potenciální záměr. Tohle by nám k ničemu nebylo, zvlášť ne ve chvíli, kdy máme dost svých starostí... jinde." Věřil jsem jí to. A nejen proto, že vypadala tak dokonale. Věřil jsem jí její noxijskou hrdost a pýchu, která by neměla důvod zastírat své činy. Kdyby Noxus stál za potopením naší lodi, Katarina by byla první, kdo by mi to se škodolibým sebeuspokojením vmetl do tváře.

,,Dobrá. Uzavřeme to tady a vrátíme se do Demacie," přikývl jsem a podal jí ruku. Ne že bych nevěřil, že nedokáže z vraku seskočit bez jediného zaváhání, ale jsem rytíř. Ostentativně mou ruku přehlédla a dopadla vedle mě. Chvíli jsme se oba zahleděli na moře. Vlny s tichým šuměním narážely o písčitou pláž a krvavé události v Kalamndě se v tuhle chvíli zdály tak vzdálené a neskutečné... Natáhl jsem ruku a pokusil se zachytit konečky jejích vlasů povlávajících ve slabém vánku, ale minul jsem je a zůstaly stejně nedosažitelné jako Katarina sama.

Naše mise byla kratší, než jsem čekal, a nadto neúspěšná. Nevracel jsem se domů zrovna s dobrou náladou. Zdálo se, že Katarinu ta situace těší a baví. Na moji mlčenlivost reagovala spoustou průpovídek a narážek a když jsem neodpovídal, přešla k posměšnému mlčení taky.

Po našem návratu do Demacie dostala Katarina něco jako domácí vězení: museli jsme počkat ještě na návrat Talona a Quinn a do té doby by bylo velice nemoudré, aby se o tom, že je Katarina ve městě, někdo dozvěděl.

Po pár dnech se nad městem objevil Valor. Zahlédl jsem ho z okna Katarinina pokoje, když jsem jí nesl z knihovny Demacijské léčivky a jiné byliny a Jméno růže. To mohlo znamenat jedině zprávy od Quinn! Rychle jsem za sebou zamkl a běžel do princovy pracovny.

Jak jsem očekával, držel v ruce malý kousek pergamenu; spokojeně se usmíval.

,,Quinn byla podstatně úspěšnější než vy,“ ušklíbl se na mě. Pokrčil jsem rameny: nebyla moje vina, že jsme na pobřeží nic nezjistili. Princ pokračoval: ,,Připrav nám koně. Popojedeme jim naproti. Chci obhlédnout situaci dřív, než sem Talona veřejně přivedu – pokud vůbec.“

Setkali jsme se asi hodinu jízdy od města. Quinn s Talonem mezi sebou vedli koně se svázaným jezdcem, který měl kapuci přetaženou až k bradě.

,,Dobrá práce,“ pokývl Jarvan uznale hlavou.

,,To teprve zjistíme,“ odpověděla Quinn opatrně. Talon po ní střelil varovným podrážděným pohledem: vypadalo to, že navazují na diskuzi, která proběhla už dříve. Princ přikývl:

,,Vraťme se do města. Jsem si jist, že lady Du Coteau bude ráda, že jste zpět, Talone. A já se nemohu dočkat, až se našeho hosta zeptám na pár věcí.“ Přestože se usmíval, z jeho pohledu šel mráz po zádech. Vůbec jsem zajatci nezáviděl nadcházející setkání s druhou tváří demacijského prince.

Scházeli jsme po chladných schodech do sklepení pod palácem. Těžké dveře za námi dávno zapadly a byly překryty gobelínem. O tomhle místě v Demacii vědělo opravdu jen pár lidí. Jarvan jim říkal familiárně

pracovna.

Já s Talonem jsme na princův pokyn muže postavili zády k chladné zdi a přicvakli mu kolem zápěstí a kotníků pouta ukotvená ve zdi. Byl jsem rád, že tím moje fyzická účast na výslechu končí a že si můžu stoupnout dozadu a napůl sledovat dění tady, napůl dávat pozor na chodbu, která sem vedla. Talon ještě shodil kapuci z mužovy tváře, uvolnil kus látky, který sloužil jako roubík, a ustoupil.

,,Tento muž zprostředkovává tajná jednání mezi Černou Růží, generálem Swainem a Ligou. Navíc ho všichni známe...“ uvedl našeho zajatce. Ten se povýšeně usmál. Očividně považoval svou pozici za dostatečně silnou, aby ho zachránila. Jarvan se pohodlně usadil do vyžezávané židle.

,,Vaše informace jsou blízko pravdě. Jmenuji se Ralston Farley a jsem osobním pobočníkem Heywana Relivashe, nejvyššího sekretáře Válečného Institutu, a také šéfredaktorem Listů spravedlnosti.“ Javranovi zacukaly koutky a i Talon s Katarinou vypadali pobaveně. Muž byl přesvědčený o tom, že se upřímným představením zachrání. Že si nedovolíme dotknout se někoho, kdo spadá pod tak silnou instituci, jako je Liga, zvláště v Demacii ne. Ach, jak moc se mýlil...

,,Díky. Tím pádem se skutečně známe. Ten rozhovor s Taricem v posledním čísle byl velmi zdařilý. Nevěděl jsem, že má drahokamy i na spodním prádle... Teď bych ještě rád věděl, a o čem jste v Noxu jednal s Černou růží a generálem Swainem?“ Když padla tahle princova otázka, Ralstonovi přeběhl po tváři nejistý výraz, ale brzy ho nahradil nacvičený sebevědomý poloúsměv.

,,Byla to soukromá cesta, výsosti. Nic, z čeho bych se musel zpovídat. Jsem ale ochoten předstírat, že k tomuto

nedorozumění

nedošlo, pokud mne okamžitě propustíte.“ Ještě pořád ještě vypadal, že chce těžit ze svého postavení.

,,O čem jste jednal s Le Blanc a Swainem?!“ zopakoval Jarvan výhružným tichým hlasem.

,,Je něco protizákonného na tom, abych si jako soukromá osoba udělal výlet do tak architektonicky zajímavého města a prohodil tam pár vět se zajímavými osobnostmi, které navíc osobně znám z Ligy?“ Stále ten samolibý povýšený výraz.

,,Lady Du Coteau, kdyby Vám to udělalo radost...“ Katarina překvapivě loajálně přikývla a dokonce směrem k Jarvanovi naznačila něco jako téměř neznatelnou úklonu a pak se zle usmála na zajatce. Pak vytáhla jednu dýku a udělala krok směrem k Ralstonovi.

,,Zřejmě z ligových zápasů lady Katarinu znáte, nemám pravdu? A umíte si představit, co všechno dokáže se svými dýkami...“ Zajatec zbledl a Jarvan se smál. A já přemýšlel, odkud

toho ví o Katarině tolik a proč jí tohle dovoluje. Trvalo pár dlouhých vteřin a pár kapek krve, aby Ralston přiznal, že se Swainem mluvil o stárnoucím Boramovi a potřebě nového Velkého generála, to vše na příkaz nejvyššího sekretáře Relivashe. Dalších několik minut naplněných křikem, aby vysvětlil svou schůzku s Černou růží a Le Blančiny nároky. Jarvan sledoval trpícího muže nezaujatým chladným pohledem, Katarina si svoji roli viditelně užívala a Talon s rukama založenýma na prsou zaujatě pozoroval pomaličku se zvětšující loužičku krve na zemi pod zajatcem. Byl jsem krom Ralstona asi jediný v místnosti, komu se tahle scéna opravdu nelíbila. Jarvan může být stokrát mým princem a přítelem, ale některé jeho metody nemají s demacijským přístupem ke světu co dělat. Vůbec se nedivím Quinn, že se výslechu odmítla účastnit. Z těch dalších nepříjemných skřeků, které následovaly po nezodpovězené otázce

proč,

se dalo vybrat asi následující:

Relivash pán uzavřel dohodu s Le Blanc i se Swainem. Informoval je, že se bude snažit u Kalamandy vyprovokovat bitvu mezi Demacií a Noxem a že je nutné, aby byla tvrdá a krvavá a ohrožovala původní obyvatelstvo. Pokud Noxus dokáže bitvu na základě těchto provokovací Demacii opravdu vylákat k ozborojenému konfliktu, bude moci Swain žádat svoji odměnu: převedení moci v Noxu na sebe. Stejně tak Le Blanc měla slíbené určité výhody a výjimky pro Černou růži. Proto byl zavražděn Boram Darkwill, aby se Swain mohl stát novým Velkým generálem a Le Blanc v pozadí těžit ze situace sama pro sebe a svů řád.

Bylo pochopitelně potřeba navést Demacii proti Noxu pomalu, nenápadně: potopením Excursion. Jako Kaylin nadřízený to pak Relivash dokázal zamést pod koberec a svést na Noxus. Poštval dva hlavní hráče o kalamandské zdroje proti sobě fingovaným výbuchem a nespravedlivým obviněním. Thomase Garvina bylo nutné odstranit, aby se nikdy nikdo nedozvěděl, jakou roli v tom všem sehrála madamme Le Blanc. Výsledek je zřejmý. Swain se stane novým Velkým generálem. Černá růže bude vzkvétat. A oblast Kalamandy připadne

po právu

Lize, která ji využije pro svou nejnovější arénu, Křišťálovou jizvu.

,,Generál Du Coteau?!“ Štekl Talon ostře, když v hlasitém vzlykání dozněla poslední slova tohoto příběhu. Připomněl jsem si, že jediný důvod, proč s námi Noxijci spolupracují a pomáhají nám, je touha najít Katarinina otce. Ralston se neměl k odpovědi. Katarina si nevšímala svých rukou od krve a výhružně protočila mezi prsty dýku. Ze zajatcova těla už na různých místech visely cáry zkrvavené kůže, některé rány šly poměrně hluboko do masa – ale Kat si dávala pozor, aby nezpůsobovala žádné masivnější krvácení, které by mohlo vést ke ztrátě vědomí. Profesionálka každým coulem, ušklíbl jsem se hořce.

Moje touha

. Jak zvrácená bytost musím být já sám, abych ji tolik chtěl?!

,,Nevím!“ vypískl Ralston zoufale. ,,Nikdo neví! Nastražili jsme na něj magickou past, která ho měla přenést na Stínové ostrovy. Ale nemáme žádné zprávy o tom, zda k přemístění opravdu došlo. Netušíme, kde generál je. Zda zemřel, nebo přežívá.“

,,Takže můj otec je asi někde na Stínových ostrovech, spíš mrtvý než živý – ale stejně dobře možná kdekoliv na Valoranu v neurčitém stavu?! To se mi snažíš říct?!“ zasyčela Katarina vztekle a pootočila čepelí v ráně. Ralston jen zakřičel a přikývl. Talon s Katarinou naráz otočili hlavy k Jarvanovi, ale ten slabě zavrtěl hlavou.

,,Moje spolupráce s Demacií ale právě končí!“ odsekla rudovlasá Noxijanka a zabodla býku až po rukojeť zajatci do břicha.

,,On je náš důkaz a klíč k obvinění pravého původce toho podvodu,“ poznamenal princ nezúčastněně a zamračil se.

,,To už je jenom vaše věc, demacijská. Vy jste přišli jenom o materiální zdroje v Kalamandě, pár vojáků. Noxus ztratil nejlepšího ze svých generálů a řád, který v něm vládl po sto let. Nezáleží mi na další světské spravedlnosti!“ Otřela si zakrvavenou čepel o zbytky zajatcova oblečení a vrátila do pouzdra. Pak povýšeně pohodila hlavou a hrdě vyrazila ke schodům vzhůru. Talon rozpačitě přešlápl z nohy na nohu a zdálo se, že chce na obhajobu Katariny něco řict, ale pak jen sklopil hlavu a rozběhl se za ní.

,,Sežeň Sonu!“ rozkázal Jarvan ostře. Pak tiše dodal: ,,A je nech jít. Rozvášněnou Katarinu stejně nedokážeš zastavit.“