Kapitola dvacátá druhá: Milenci a vrazi

Pichlavá pole pokrytá zlatým strništěm. Remízky, stále ještě zelené, kamenité hrázky a divoké louky, přecházející daleko od města konečně v rozlehlé lesy, z nichž čněla tmavá skaliska. Na hranici mezi létem a podzimem se sluneční paprsky odrážely z hladin řek a jezer. Ale dvojice jezdců nebyla nikde v dohledu, nikde na našem území. Zklamaně jsem zavřela oči...

     ...otevřela jsem oči a unaveně potřásla hlavou. Nejednala jsem na ničí rozkaz a tak se můj neúspěch steží mohl nazývat selháním, ale přesto mě to trápilo. Poslala jsem Valora prozkoumat z výšky celou oblast od města k hranicím, ale pozdě. O odchodu Talona a Katariny jsem se dozvěděla až druhý den a teď byli dávno pryč. V Noxu. V Noxu...naše společné dobrodružství tam se mi teď zdálo jako skvělé vytržení z demacijské rutiny a nahlédnutí do srdce nepřítele. Byl celý Noxus jako Talon? Na první pohled tvrdý, krutý a přísný, ale při bližším pohledu žijící stejný život jako my, jenom jinak? Bylo

si jako Demacijka připustit, že mi vlastně chybí. Oba. Temné záhadné město se všemi jeho stíny a zvláštními zákonitostmi i ještě záhadnější zabiják, ze kterého se stal vlastně galantní společník...a

.

     Za další dva dny přišel povolávací rozkaz od prince, který si žádal můj doprovod do Válečné citadely, kam jsme měli eskortovat zajatce a oficiálně obvinit Heywana Relivashe. Naše družina čítala krom jeho výsosti prince Jarvana a jeho osobní stráže v čele s lordem Crownguardem, nešťastného Ralstona Farleyho a mně s Valorem ještě lady Crownguardovou a dvacet elitních jezdců z královské gardy. Vskutku reprezentativní skupina, která se dokázala dostat z Demacie do Válečné citadely za necelé dva týdny jízdy. Vzhledem k tomu, že jsem byla do družiny zařazena především jako svědek, nemusela jsem si lámat hlavu hlídkami a trávila jsem většinu času v sedle duchem nepřítomná a Valorovýma očima sledovala okolí v bláhové naději, že někde zahlédnu záblesk šedomodrého pláště. Noci byly potom naplněné představami, sny a vzpomínkami, tím jediným, co mi zůstalo: svůj černý plášť si ode mne Katarina s pohrdavým úšklebkem vzala zpět.

     Dvanáctého dne večer jsme dorazili do Citadely. Ubytovali jsme se v rezidenci náležící demacijským ligovým šampionům a Jarvan s Garenem a Luxannou ještě dlouho do noci upravovali a přepisovali znění obžaloby a seznam provinění a důkazů. Já jsem byla propuštěna asi po dvou hodinách a dostala se do svého pokoje ještě před půlnocí. Otevřeným oknem do něj pronikalo krom teplého vzduchu i světlo hvězd. Válečná citadela, neutrální území a ukázka toho nejlepšího, nejkrásnějšího a nejluxusnějšího, co lze na Valoranu najít. Ode všeho trochu, někde mezi Demacií a Noxem. Tady by mohl jít Garen s Katarinou veřejně ruku v ruce, sluneční bohyně žít se svým osobním strážcem a sdílet s ním domov i život a lásku. Ale já? Mohla bych

znovu skončit v Talonově náručí a posteli? Demacijská krev křičela

, rozum ozvěnou ne vracel a intuice ho stvrzovala. Ale srdce a tělo ho zpochybňovaly.

     Ráno se Jarvan se svým doprovodem vypravil na zasedání sněmu Ligy se svými papíry, zatím bez zajatce. Vrátil se po třech hodinách.

,,Je-nezvěstný! Už týden! Jak je to možné?! Jak by mohl tušit, že jsem na cestě a že mu hrozí nebezpečí?!" křičel vztekle a srazil ze stolu kalamář. Garen na to nijak nereagoval a bez hnutí stál u dveří.

,,Jediný, kdo věděl, byli

. Udělal jsem chybu, že jsem se kdy spojil s noxijskými krysami. Katarina se celou dobu tvářila jako nejvěrnější společnice a teď nám vrazila dýku do zad! Talon nám přivedl Farleyho až pod nos a potom utekl, aby varoval Relivashe! Je to tak, že ano?!" obrátil se rozzuřeně ke mně.

,,Nevím, Vaše výsosti. Ale nemyslím si to,“ odpověděla jsem tiše. Neumím snášet princovy nálady tak sebejistě jako Garen.

,,Já si to ale myslím! Nebo snad Katarina? Hraje na obě strany a nejvíc sama na sebe?! Nepřekvapilo by mě to!“ Jarvanův vztek se teď obrátil zpět k lordu Crownguardovi.

,,Proč z toho musíš za každou cenu vinit je dva? Je snad Noxus jediný další stát na mapě? Jediný nepřítel Demacie a potenciální spojenec Relivashe?“ odsekl Garen dotčeně.

,,To se vážně nemohu spolehnout už na nikoho?! Když mi i vy dva lžete do očí a bůhví proč hájíte ty dva...! Jak si tedy vysvětlujete, že Relivash pláchnul? Kde je teď?" ,

,Vážně si myslíš, že Liga nemá svoje zdroje? Svoje špehy a informátory? Liga, která momentálně drží v rukou vládu nad celým Valoranem. A radši budeš obviňovat svoje spojence – a pokud už jsi jednou svolil s nimi spolupracovat, tak je teď nenazývej zrádci! A svoje lidi, kteří ti vždycky byli loajální..." zakroutil Garen dotčeně hlavou. Jarvan mu tvrdě oplácel pohled, ale mlčel. Výbuch vzteku, pro prince tolik typický, zvolna přecházel a ustupoval chladnému rozumu.

,,Prošetříme to. Pořád máme všechny karty v rukou a nakonec – svým útěkem se Relivash vlastně sám udal. A vedení Ligy nám přislíbilo se tvými obviněními zabývat i bez jeho přítomnosti," pokračoval kapitán Crownguard klidně. Po nekonečně dlouhé době napjatého ticha princ přikývl. ,,Dobrá tedy. Počkáme."

     Probudila mě tupá rána a Valorovo uražené zavhvízdání. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se po pokoji. Orel si dotčeně urovnával peří a vrhl po mně vyčítavý pohled, načež vyskočil z otevřeného okna a zmizel do noci, když se ne opěradne křesla v mém pokoji nedalo klidně spát. Potřásla jsem hlavou a snažila se najít původce hluku. Trvalo mi to pár desítek vteřin.

     Šipka s modrými pery zaražená do drahého dřeva komody. Ten, kdo ji vystřelil, mě buď musel nenávidět, nebo si být jistý, že spím. A musel se někdy dostat k mým věcem. A umět se dostat do nepřátelského bloku bez odhalení a zjistit si, které okno je moje...zrychlil se mi tep. Rychle jsem si přetáhla přes hlavu tuniku a na nohy kalhoty a tiše vyběhla z budovy. Chytil me za ruku, když jsem procházela kolem prvního temného zákoutí. S očekávanou silou si mě strhl do náruče.

,,Chytrá malá Demacijka," zašeptal a přejel mi rty po tváři.

,,Co tady děláš?" sykla jsem zpět a byla ráda, že tma skrývá můj úsměv.

,,Unáším tě.“ Srdce se mi při té hravé odpovědi rozbušilo ještě rychleji. Pevně sevřel prsty kolem mého zápěstí a podobně jako tenkrát v Noxu mě táhl úzkými uličkami k hradbám. Protáhli jsme se postranní brankou z města pryč a pak tmou ozářenou jen srpkem měsíce dál k hranici hustého mladého lesa. Pod prvními stromy jsme zpomalili z běhu do chůze a z chůze do zastavení. Talon mě znovu sevřel v náručí. Kdybych měla jen o trochu vyšší sebevědomí, možná bych se bála, že mi chce ublížit nebo mě opravdu unést a předat někomu v Noxu. Jenomže já jsem příliš bezvýznamná a nedůležitá, než abych za to někomu stála. Lépe řečeno: než abych za to stála komukoliv jinému než právě jemu. Nechala jsem se strhnout jeho stále naléhavějšími polibky a přestala se trápit myšlenkou, zda to, co právě dělám, je či není velezrada. Nejspíše ano.

    Probudila mě zima a tiché šelestění listí v mírném vánku. Talon mi něžně odhrnul vlasy z čela. Podle postavení měsíce jsem mohla spát asi hodinu, možná dvě, ale ne víc.

,,Vytáhl jsi mě z postele jen proto, abych mohla spát na studené tvrdé zemi?“ zeptala jsem se pobaveným šeptem a zachumlala se těsněji do jeho pláště, který, jak jsem zjistila, jsem měla kolem ramen.

,,Vadí ti to?“ zašeptal mi horce do vlasů a přitiskl blíž k sobě. Vůbec mi to nevadilo, ale bylo to...zvláštní. Nelogické. Nenoxijské a netalonovské.

,,Má to ještě jeden důvod,“ vytrhl mě z úvah už vážnějším tónem. Pokývnutím hlavy jsem ho vybídla, aby mluvil dál.

,,Heywan Relivash se pokusil utéct. Napadlo mě, že by váš princ nebyl rád, kdyby nemohl najít, dopadnout a potrestat pravého viníka – tak to v Demacii je, ne? Spravedlnosti musí být učiněno zadost za každou cenu.“ Nesouhlasně se ušklíbl a pak pokračoval: ,,Swain se před Katarinou neopatrně zmínil o tom, že Relivash zmizel. Nechtěl jsem tomu věnovat příliš mnoho pozornosti, ale samotného mě to zajímalo, tak jsem začal hlídat příjezdovou cestu. Netrvalo ani den a půl, než se objevil.“ Chvíli se odmlčel.

,,Pokud vím, je ale Relivash jeden z nejmocnějších mágů na Valoranu. Jak se ti...?“ zeptala jsem se opatrně. Nejdřív se zamračil, potom usmál.

,,Jsme s Katarinou dost rychlí a nebezpeční i pro mágy. Navíc nám po troše přemlouvání pomohla i Cass.“

,,Takže Relivash je teď někde v Noxu ve vězení,“ vydechla jsem překvapeně. Jarvan bude zuřit snad ještě víc. Talonovi zacukaly koutky a zavrtěl hlavou:

,,Relivash je v tuhle chvíli asi deset metrů od nás, doufám, že ve stavu blízkém bezvědomí. Což bych měl ostatně zkontrolovat. Tebe teď pošlu zpátky za vaším princem. Řekni mu, že mu Relivashe dám, pokud o něj bude stát.“

,,A co za něj budeš chtít?“ Zamyšleně si mě prohlížel. Tvářil se skoro uraženě, ale nakonec se shovívavě usmál.

,,Quinn, já nejsem obchodník. Můžeš to prezentovat jako dar. Nebo omluvu za to, že jsme odjeli bez rozloučení.“ Přikývla jsem a odešla do zvolna šednoucí noci.

     Měla jsem štěstí. Stráž před princovou ložnicí dnes vyšla na Garena osobně. Vysvětlit mu situaci zabralo jen pár minut. Kapitán věří mně a pokud já věřím Talonovi, udělá, co bude v jeho silách. S povzbudivým úsměvem zmizel za dveřmi Jarvanovy ložnice. Trvalo to dvacet minut, než opět vyšel, následován rozmrzelným princem.

,,Pokud jde o nějakou past nebo žert, odskáčeš si to,“ zavrčel na mě. Přikývla jsem a doufala, že by mě Talon nepodrazil. Nakonec mě princ nepotrestal. Ani se nepokusil zabít Talona, přestože se zdálo, že veškeré spojenectví mezi Noxem a Demacijí je definitivně dávno pohřbené. Noxijský zabiják Jarvanovi předal svého zajatce a když mu princ s největším přemáháním děkoval, mávl rukou:

,,Jeho naděje na ochranu od Swaina byly od začítku plané. Ale jednu žádost mám. Kdybyste se doslechli cokoliv, co by mohlo vést k nalezení generála Du Coteau – pošlete mi zprávu. Nic víc, nic méně.“ Princ se na jeho prosbu zatvářil udiveně:

,,Nevzdali jste se? Navzdory všem nepříznivým vyhlídkám?“ ,,Slíbil jsem mu věrnost. A i když si to vy Demacii nemyslíte, i někteří Noxijci drží slovo.“ S tím se otočil a bez úklony odcházel. Když procházel kolem mě, ještě se zastavil a zašeptal:

,,Kdybys někdy měla pár volných dní...bystré oči a příjemná společnost by mi při pátrání byly velkou pomocí.“