Kapitola 8.: The Moon, the Warrior and the League went to th

---

Seděl u její postele. Solari měli dost starostí se svými mrtvými a odpovídáním na otázky, než aby si toho všímali a ikdyby: teď už na ničem nezáleželo. Dianě se podařilo to, co si přála jako první krok na svojí cestě ke slávě – způsobit rozvrat, podlomit staré známé a nahlodat srdce a mysli Rakkor novými možnostmi. Uvrhla nepočetný národ bojovníků na svazích Targonského pohoří v chaos a neklid. Možná, že měla pravdu a měl by se postavit do čela těch lidí a trochu na ně dohlédnout, ale... Pohled mu sklouzl na spící Leonu. Byla bledá a zlehka oddychovala. Nežně jí přiložil dlaň k tváři; opět byla o trochu teplější než před chvílí. Věřil, že jen co se rozední, měsíční chlad z jejího těla vyprchá a rychle nabere síly, ale noc mu připadala nekonečná. Pak konečně přišel ostrý rozbřesk a po Leonině tváři se proběhly první sluneční paprsky. Její pleti se vrátila nazlátlá barva a když otevřela oči, zářily jadně modrou barvou oblohy. Pantheon se s ulehčením pousmál, přitáhl si její dlaň ke rtům a jemně ji políbil na špičky prstů.

,,Jak se cítíš, Slunce?" zeptal se tiše. Leona mu vyškubla ruku, pomalu se posadila a zamyšleně se na něj podívala.

,,Zmrazená. Ale už je to lepší. Řekneš mi, co se stalo?" odpověděla stejně tiše, ale alespoň se od něj neodvrátila – jako tomu bylo pokaždé za poslední dny, kdy se s ní pokoušel promluvit.

,,Tři nejvyšší ze Solari jsou mrtví. To si nejspíš pamatuješ. A Diana je pryč." Při zaslechnutí Dianina jména se Leona zachvěla a mírný výraz v hezké tváři se naokamžik zkalil záští.

,,A Rakkor?"

,,Nejsem si jistý. Možná bude nejlepší, když se půjdeš podívat sama, co se venku děje." Přikývla a opatrnými kroky vyrazila k chrámové bráně. Pantheon ji následoval, o krok za ní.

,,Dovolíš mi, abych tě doprovodil?" Zastavila se a obrátila k němu hlavu. Lesky v jejích očích vypadaly vzdálené a na ústupu. Přes rty se jí mihl potlačovaný úsměv.

,,Jsi moje nejvěrnější stráž," špitla sotva slyšitelně.

---

Pohled, který se jim naskytl z přední chrámové terasy, je překvapil. Kolem chrámu panoval čilý ruch – vlastně spíš chaos. Většina obyvatel Rakkor tu postávala v hloučkách, dohadovala se a dorážela s dotazy na kněží solari, kteří se unaveně pohybovali davem. Pantheon se na ni provinile uculil, protože tohle byla jeho práce, důsledek toho spontánního projevu včera večer. Diana měla pravdu. Nastal čas na změnu.

Leona se otočila tváří k slunci a v duchu mu zamávala. Po tváři se jí rozlil spokojený úsměv, cítila, jak jí sluneční teplo prostupuje, ohřívá ji a dodává jí sílu, kterou ztratila po zásahu měsíčním světlem. Rozhlédla se po všech těch lidech pod sebou a kolem sebe a kývla na nejbližšího ze Solari.

,,Slunce!" sklonil hlavu.

,,Co se to tady děje?"

,,Včera večer Pantheon.." střelil nejistým pohledem k bojovníkovi za jejími zády, ale když se povzbudivě usmála, pokračoval: ,,prohlásil, že pro Rakkor nastal čas změny a že Rada má otevřeně mluvit s lidmi o naší minulosti a snažit se přijmout novou budoucnost. A lidé od brzkého rána přicházejí a ptají se, co tím myslel. Co mají dělat. Co jim svět nabízí. Slunce, pokud můžeš, pomoz nám." Muž vypadal vyčerpaně a bezradně. Členové Rady, a především Solari, byli otřeseni včerejšími událostmi a vlastně nevěděli, co odpovídat.

,,Uvidím, co zmůžu. Děkuji." S tím se otočila k Pantheonovi a změřila si ho dlouhým, zamyšleným pohledem.

,,Co mi k tomu můžeš říct?"

,,Mohu pouze souhlasit, moje Slunce. Tak nějak to bylo. Pravda, kterou odkryla Diana, je příliš ostrá, než abychom ji mohli skrývat. A Rakkor tady opravdu nečeká už nic, než pomalý úpadek a zánik." Cítil se provinile a v právu zároveň. Přinesl pravdu! A udělal to Leoně za zády...

,,A co navrhuješ? Co bych jim teď měla říct?" zeptala se pokorně.

,,Co považuješ za správné. Co chceš udělat ty. Pravdu."

---

,,Já, Zářící úsvit, posel Slunce na Runeteře, pokládám teď před Rakkor tuto volbu. Můžeme zůstat malým národem nejskvělejších válečníků, opředeni mýty a legendami, schováni ve svých horách, blízko Slunce. Ale existuje i jiná možnost. Pod svahy našich hor jsou další země, pláně Valoranu, jiné hory a řeky a moře. Tam na nás čeká sláva a věhlas a nový život. Nový svět k objevování a dobývání, nové poznání a budoucnost. Nemohu vám rozkázat, že máte zahodit tradice a vše, čemu věříte a pro co bojujete. Každý si zvolí sám. Ale jednu vám toužím říci." Odmlčela se a na chvíli se zamyslela. Opravdu je to to, co cítí? Po čem touží? Taková slova nebude možné vzít nikdy zpátky...

,,Jako Rakkor jsme uctívali Slunce, protože nám to přikázal Zakladatel. Ale přichází nový řád, ve kterém si každý z vás bude moci zvolit, zda chce zůstat věrný Slunci a našim tradicím. Já, Leona, se vzdávám veškeré vlády a moci nad lidem Rakkor. Zůstávám oddána pouze Slunci samému, Slunci, které je život a láska a krása. Kdo chce, může mne následovat dolů na Valoran a pomoci mi šířit zvěst o našem národu, našem světě a našem Slunci. Zvu vás s sebou mezi ostatní národy a stvoření Runetery, poznávat, učit a učit se. Navazovat přátelství i řešit spory, bojovat i žít v míru. A těm, kteří si přejí zůstat tady a střežit vzpomínku na naši minulost, žehnám."

Velkým oknem pronikala ze zahrady vůně levandule a rozmarýnu. Leona si důkladně utahovala řemínky na zbroji a pohledem laskala zlatý meč, položený na stole před ní. Dnes se opět postaví tváří v tvář své sokyni ve víře i v lásce. Pouze ve víře, opravila se rychle a posmutněle přelétla očima prázdné místo u stěny, kde býval opřený Pantheonův štít. Natáhla si rukavice a sevřela v dlani Zenith. Zdálo se jí, že meč se do arény těší stejně jako ona – cítila vlastní netrpělivost a napětí i vnitřní chvění zbraně, které říkalo: jsme připraveni. A zvítězíme.

---

Přečtěte si také předchozí kapitoly:

Kapitola 7.: New Moon was raisingKapitola 6.: Pantheon na rozcestíKapitola 5.: Sluneční soudKapitola 4.: Měsíční ostříKapitola 3.: Návrat na TargonKapitola 2.: DianaKapitola 1.: Měsíc v ráji

---