Kapitola 7.: New Moon was rising...

Leona byla vzhůru se svítáním. Moc toho nenaspala, ale nedokázala už vydržet v posteli. Hlavou se jí honily všechny události posledních dní. Příjezd na Targon. Dianino obvinění, otisk jejích zubů na Pantheonově kůži, prapodivný urážlivý soud, zbrklý souboj... zdálo se, že cokoliv udělala, bylo špatně. Necítila podporu Rady ani Pantheona, připadala si na všehcno zoufale sama se svou pýchou a jediný, o koho se mohla opřít, bylo Slunce, tak vysoko a daleko od ní... Zamyšleně se podívala na zahnutou stříbrnou čepel Dianiny zbraně, která jí ležela na stole. Natáhla ruku a pokusila se vzít jílec do dlaně, ale když se jí podařilo překonat jakousi silovou bariéru, která jí v tom bránila, projel jí dlaní bolestivý mrazivý záblesk, až vykřikla a opět zbraň upustila. Překvapeně se podívala na svoji ruku – jemná kůže na dlani byla popálená mrazem doběběla. Během chvíle se jí do dlaně začal vracte cti i barva. Měsíční ostří, zamumlala si pro sebe a obrátila se ke zbrani zády.

Diana čekala. Usnula až před rozedněním a probudila se až po poledni, překvapená, že ji dosud nikdo nepřišel vzbudit a předvést před Leonu a cokoliv, co pro ni plánovala. Za oknem míjel den, slunce postupovalo po obloze a jeho protivná zlatá záře naplňovala skoro celou její místnost. Aby se vyhnula jeho paprskům, krčila se na zemi v jednom z rohů a promýšlela, co by se dnes mohlo stát a jak se z toho dostat. Nepochybovala o tom, že ji chce bohyně popravit, ale co víc? Že by z toho, že svedla Pantheona, vyšla tak snadno? Snadno poznala, že urážka její božské sluneční cti ji nerozčílila zdaleka tolik, jako domýšlená bojovníkova nevěra. Podávala na sebe důkazy aniž by chtěla – ale všimla si toho pouze ona, Diana. Zaslepenost Rady je zarážející!

Když konečně zaslechla šramot za dveřmi, byl už téměř večer. Čtyři mladí bojovníci z řad Solari ji odvedli opět na jednu z teras u Slunečního chrámu, tu nejníže položenou, pod kterou už čekali zvědavci ze všech vesnic. Leona stála na vyvýšeném stupni, hleděla přímo do večerního slunce a nevšímala si ničeho kolem sebe. Diana zvedla oči k nebi a uvědomila si, že bohyně počkala, až budou na obloze Měsíc i Slunce zároveň. Aby její porážka byla ještě drtivější a vítězství Slunce slavnější, ušklíbla se pro sebe. Dovedli ji doprostred terasy a tam ji donutili padnout na kolena. Příliš se nebránila, teď nebylo proč. Na každém rameni jí ležela těžká tvrdá dlaň jednoho z mužů, stejně tak jí silné prsty svíraly zápěstí.

,,Tato žena se provinila proti našim tradicím a víře. A především proti samotnému Slunci! Přitom byla narozen mezi Solari a měla být tou, která mu bude nejvěrněji sloužit a ctít jej víc než svůj život," obrátil se k lidem Jargen. Leona mu kývnutím poděkovala a převzala slovo:

,,Veřejně prohlašuje Měsíc za silnější a mocnější než Slunce. Rozvrací náš lid a snaží se převzít nad ním moc a zahalit ho měsíční temnotou. Je to rouhání proti Slunci a jako slunenčí bohyně nemohu takový čin odpustit. Kacířům v naší historii vždy náležel zcela jasný trest!" Její hlas se rozléhal po celém prostranství jasně a zřetelně jako zlatý zvon. Oči lidí přelétaly od ní k Dianě a zpátky. Leona na sobě měla svoje brnění a rozpuštěné bronzové vlasy měly ve večerním světle zlatavý nádech. Pomalu sestoupila ze svého místa před Dianu.

,,Nes si s sebou na druhou stranu hor znamení zrady," řekla tiše. Bojovníci zesílili stisk na na Dianiných rukou. Leona ji chytila za bradu a přinutila zvednou hlavu. Pravou dlaň jí pak v rozhodném gestu přitiskla na čelo. Plavovláska sykle přes zaťaté zuby a když Leona ruku odtáhla, zůstal jí na čele rozpálený obrazec velikého plného Slunce, pod nímž leží poražený srpek Měsíce. Spokojeně si prohlížela svoje dílo, když v tom se spálená kůže místo jí zamýšlené zlaté začala barvit nejprve do bledě šedé, pak stále jasnější a zářivější stříbrobílé. Obrátila oči k obloze – Měsíc se rozzářil jasněji.

,,Tyhle triky ti nepomůžou," zamračila se na Dianu a pokynula připravenému popravčímu.

Na Targonu se nepopravovalo často, ale Zakladatel na to pamatoval (nebo to nějaký jeho následovatel připsal k zákonům). Lidé Rakkor věřili, že po smrti si jejich duše nechávají podobu těla a odchází na druhou stranu hor, kde se shledají se Zakladatelem a všemi velkými hrdiny. Proto měli ve zvyku nepopravovat stětím, jak bylo obvyklé na mnoha místech Valoranu, ale probodnutím srdce, což považovali za smrt hodnou bojovníka. Právo popravovat měl vlastně kdokoliv – Leona pro dnešní den delegovala Rograna, bojovníka Solari, se kterým se sama před více než rokem utkala. Aby byl provinilec potrestán, většinou byla k popravě použita jeho vlastní zbraň. Rogran postoupil na Leonin pokyn vpřed s Dianinou zahnutou čepelí v ruce. Podíval se na ni a potom na Dianu a zavrtěl hlavou.

,,Slunce, tohle nepůjde," kývl hlavou ke zbrani. Zahnuté ostří bylo zcela jednoznačně určeno k sečným ranám a probodnout s ním nebylo možné. Leona se zlomyslně usmála a přikývla. Mávla rukou na jednu z poblíž stojících kněžek a ta přiběhla, vzala od bojovníka zbraň a stoupla si s ní opodál. Bohyně se vrátila na své místo pro Zenith a donesla ho Rogranovi. ,,Myslím, že bude jen správné ukončit život někoho, kdo Sluncem pohrdá, slunečním mečem," zvolala pobaveně. Naposledy se podívala Dianě do očí – věnovala jí dlouhý vítězoslavný pohled a vtiskávala si její bledou odevzdanou tvář do paměti. Předkládá ji Slunci jako oběť. Pak se otočila a pomalu, slavnostně vystoupala na svoje vyvýšené místo.

Pak se stalo několi věcí velice rychle po sobě. Rogran se napřáhl mečem a soustředil pohled na svůj cíl, Dianinu hruď. Diana prudce vstala a podařilo se jí vytrhnout se jednomu ze svých strážců. Rogran pozastavil meč v pohybu a sledoval štíhlou bojovnici, jak přesným kopnutím zněškodnila i druhého chlapce. Pak se opět rozpřáhl a uděřil. Skočila vpřed, uhnula letící čepeli a dlaní plnou stříbritého světla mu sevřela zápěstí. Mrazivá bolest ho přinutila upustit meč. Diana se v mžiku sklonila, sevřela v ruce jílec Zenithu a než stačil zareagovat, prosmýkla se kolem něj a srazila ho na zem. Pak překvapeně vykřikla a Zenith zvonivě dopadl na kamennou dlažbu. Plavovláska se překvapeně podívala na svojí dlaň. Pak dvěma skoky stanula před vyděšenou kněžkou a vytrhla jí z ruky svoji zbraň. Rozběhla se vzhůru k představeným Solari.

,,Povstává nový Měsíc a s ním nová budoucnost Rakkor. Čekání na nikoho už bylo dost a vy to víte stejně dobře jako já. Brzy to bdue vědět každý v horách, až povedu lid k velkým zítřkům na Valoranu!" zahřměla na nejstaršího z kněží. Nadechoval se k odpovědi, ale nestihl ji – Diana mu jediným rychlým pohybem prosekla hrdlo a muž se skácel k zemi. Dva nejbližší Solari se vrhli k ní, ale jednoho z nich, Jargena, v obratu zasáhla čepelí a proti druhému vyslala kouli stříbrného světla, která ho zasáhla do ramene a muž se zastavil v pohybu a svezl na zem. Kamenné desky terasy začaly tmavnout krví. Mezi členy Rady propukl zmatek, někteří se snažili dostat k Dianě, někteří od ní, jiní k padlým kněžím. Z davu se ozývaly výkřiky, hádky, mnozí bojovníci vyrazili k terase a Dianina měsíční mládež se jim v tom snažila zabránit. Diana využila nastálého zmatku, proklouzla rukám, které se po ní natahovaly a rázným, pevným krokem vyrazila k neozbrojené Leoně. Ta stála jako vrostlá do země a očima rozšířenýma překvapením a hrůzou sledovala celou tu nečekanou scenérii. Pak si uvědomila Dianu prá kroků před sebou.

,,Padni před Měsícem a pozdravuj to svoje Slunce!" vykřikla Diana a vyslala proti ní záblesk měsíčního světla. Ten nepřipravenou Leonu zasáhl do břicha. Nejdřív to byl náraz, který ji donutil o dva kroky couvnout a vyrazil jí dech. Pak se jí zmocnil ochromující chlad a začala se třást. Pak se jí podlomila kolena a tvrdě spadla na zem. Sluneční teplo v ní bojovalo s postupujícím mrazem, ale Měsíc na nebi teď zářil jasně a silně. Viděla Dianu nad sebou.

,,Všechno, co jsi kdy chtěla, je teď moje," poznamenala Diana tiše, jen pro její uši. ,,Sbohem." Napřáhla ruku se zbraní k nebi a měsíční paprsky zajiskřily na zahnutém ostří, místy pokrytém krví. Leona kolem sebe vnímala sluneční štít, ale věděla, že Dianina čepel jím bez potíží projde. Pevně zavřela oči. Určitě to nebude bolet, alespoň ne dlouho. Jestlipak se také dostane na druhou stranu hor? Asi ne. Představovala si sama sebe, jak se po smrti rozplyne v tekuté zlato a jako nejzářivější ze slunečních paprsků vystoupá na nebe a připojí se ke Slunci. Tam bude teplo a klid...

Pantheon se nejprve popravy vůbec účastnit nechtěl Měl pocit, že s Dianou přijdou Rakkor o velkou šanci změnit svoji budoucnost – on neměl Dianiny znalosti a Leona její odhodlání a odvahu. Jakkoliv mohla ohrožovat jeho a Leonu, Diana byla schopnou bojovnicí i vůdkyní a mohla dokázat v čele jeho lidu velké věci – ikdyž si byl jist, že by nesouhlasil se vším, k čemu by ho vedla. Nakonec se však rozhodl přijít, protože Diana se tvářila tak sebevědomě. A odmítla utéct... třeba opravdu má plán. Třeba ji ještě bude moci zachránit. Zůstal stát kus stranou do davu lidí, aby odolal přílišnému nutkání do popravy zasahovat. Když se Diana vytrhla svým strážců, potěšeně se usmál. Se zájmem sledoval, že neudrží zenith v ruce. Když se však obrátila proti Solari a srazila nejvyššího kněze, rozběhl se k terase. Zídku kolem ní přeskočil v okamžiku, kdy se Diana vydala směrem k Leoně. V tomhle jí musí zabránit. Rozběhl se.

Leona očekávála smrtelnou ránu, ale ta nepřicházela. Místo ní zaslechla zvonivý třesk kovu o kov. Otevřela oči. Diana překvapeně uskočila. Její zbraň narazila místo Leonina těla na velký kulatý štít. Tiše zaklela. Pantheon srazil štítem její ránu stranou, vyrazil vpřed a volnou rukou ji chytil za zápěstí. Pevně je stiskl a zkroutil jí ruku za záda. Pak upustil štít a vykroutil jí z prstů jílec zbraně. ,,Jednou jsem ti řekl, že ti nedovolím Leoně ublížit," zašeptal jí do vlasů. Diana v jeho hlase marně pátrala po stopách včerejšího vzrušení. Trhnutím ji otočil čelem k sobě. Při pohledu na něj jí připravený vyzývavě drzý úsměv zmrzl na rtech; Pantheon si nehrál, ale zuřil.

,,Myslel jsem to vážně. Běž!" Opět ji postavil před sebe a držel jí ruku za zády tak pevně, že kdyby se pokusila o prudší pohyb, nejspíš by si vykloubila rameno. Bojovník se obrátil na jednoho z vyděšených chrámových služebníků.

,,Vezmi to a pojď se mnou!" kývl k Dianině zbrani. Diana využila jeho chvilkové nepozornosti a volnou rukou udělala nenápadný pohyb směrem k Leoně. Z prstů jí vystřelil ještě jeden stříbrný záblesk a zasáhl bohyni do prsou. Spokojeně se pro sebe usmála, když zaslechla slabé vzdychnutí a viděla, že Leona zůstala bezvládně ležet. Panrheon obrátil svou pozornost zpět k Dianě. Tlačil ji před sebou k nejzazšímu prostranství vzadu za chrámem. Byla to malý terasa, končící nízkým zábradlím. Pod ním padal několik desítek strmý útes, na jehož dně se rýsovala nepřístupná skaliska, průrvy a strže zarostlé klečí. Dovedl ji až na samotný okraj, tam ji kopnutím pod kolena donutil kleknout. Volnou rukou si vzal od služebníka měsíční ostří. Podíval se na Dianu, pak se napřáhl a vší silou svých svalů zahodil její zbraň co nejdále. Dlouho bylo ticho, pak se ozvalo tlumené, vzdálene zacinknutí kovu o kámen.

,,Nebudu tě zabíjet. Zmiz odsud a nikdy se sem nevracej. Na Targonu je místo jen pro jednu bohyni! Jestli tě ještě jednou potkám kdekoliv v těchto horách, máš moje slovo, že tě zabiju." Jeho hlas zněl tvrdě a Diana si netroufala se na něj ani podívat, natož odpovědět. Jestli kdy měla opravdového soupeře a přemožitele, byl to on, ne Leona.

,,Pokud tu zbraň najdeš, přijď do Citadely. Chci tě mít pod dohledem." V té větě nebylo nic než příkaz, uvědomila si. Když ji pustil, beze slova se otočila a zadním chodbou zmizela chrámem pryč, cestou si mnula otlačené zápěstí.

Pantheon se rychle vrátil zpět na hlavní terasu. Chaos ještě nepominut, ozývaly se výkřiky, povely, všude se motala spousta lidí. Na dotazy, kde je Diana, neodpovídal a mířil přímo k Leoně; skláněli se u ní dva mladí kněží, další čtyři se motali kolem mrtvých Solari. Klekl si na zem u Leoniny hlavy a položil jí ruku na nezvykle chladné čelo. Dýchala. Sice slabě, ale pravidelně. ,,Žije. Přitom Bronna zabil jediný ten stříbrný paprsek, a ji zasáhly dva," poznamenal jeden z mladíků s obdivem dřív, než se stačil zeptat. ,,Myslím, že pro ni nemůžeme udělat nic víc, než nechat ji odpočívat někde v klidu, na místě, kam může sluneční světlo," přidal se druhý. Oba hleděli na Pantheona s důvěrou a uvědomil si, že přestože jim musí být jasné, že mezí ním a Leonou je i jiný vztah, než jen ten mezi bohyní a jejím služebníkem, nepoci=tuje od nich žádné obvinění. Opatrně ji vzal do náruče, stoupl si a rozjlédl se po spoušti, která tu po Dianě zůstala. Tři mrtví členové Rady, to je celá čtvrtina. Možná, že ji přeci jen měl zabít. ,,Diana mluvila o změnách, které nás čekají," slyšel najednou sám sebe nahlas mluvit. Většina lidí přestala s tím, co dělala, a obrátila se k němu. Polkl a pokračoval: ,,Ta změna, možnost, tady opravdu je. Ale nemůže se stát skrze Dianu, násilím a krví. Musí přijít jako pravda a svobodná volba každého z nás. Prosím naši Radu, aby vše, co ví, sdílela s každým, kdo si to bude přát. Možná je opravdu na čase přestat žít v minulosti a začít myslet na budoucnost." nepočkal na další reakci a s pocitem, že vše, řekl vše, co ho tížilo na srdci, se otočil a s Leonou v náručí vyrazil k chrámu.

Přečtěte si také předchozí kapitoly: