Kapitola 5.: Sbírání sil

---

Konečně jsem se dostala do svého pokojíku! Složím se na postel a zavřu oči. Bojuje ve mně nesmírná únava s obrovským hladem. Žaludek nakonec vyhrává nad mozkem (ikdyž za poslední dny mám chuť oba tyhle orgány vyloučit ze svého těla už navždycky) a rozhodnu se vyrazit na večeři, pokud tedy budu schopná se dostatečně ošetřit. Předloktím a nohám stačí pruh čisté látky a pevný obvaz. Na krk si nevidím, ale soudě dle citlivosti dopadl hůř. Zkusím být statečná holka a vyčistit ránu whisky, ale nedám to. Budu se muset cestou na večeři zastavit u léčitelky. Menší komplikací je, že spolu s mým kabátem zůstaly v Zaunu moje peníze. A košile. A boty. Moc náhradního oblečení nemám, ale něčím se přioblíct potřebuju. Nakonec ve skříni vyhrabu starou košili, která krom toho, že je střižená na ženskou postavu (tedy vypasovaná a s výštřihem) docela ujde – je černá. Náhradní boty náhodou mám! A co se placení týká, existuje tu pár barů, kam můžu jako pomocník šerifa přijít na účet podniku. Obvykle tam nechodím ráda, jednak je mi to trapný, jednak tam většinou narazím na někoho, kdo si chce povídat, ale dnes není zbytí. Ještě se kouknu do popraskaného zrcadla. Vypadám hrozně, ale nejspíš s tím stejně nic nenadělám. Snad si nikdo nedovolí to nějak moc komentovat.

Nejblíž mého bydliště je bar U Kladiva (zcela náhodou tak nějak zasvěcený panu Dokonalému), navíc po cestě bydlí jedna z nejšikovnějších a nejzáhadnějších doktorek v Piltoveru (je něco jako přirozený talent, moc se medicíně nevěnuje, ale dokáže zázraky). Ta mi krk spraví pár stehy (za což ji v tu chvíli upřímně nesnáším, ale na druhou stranu - v porovnání s tou věcí na malíčku to vlastně skoro nebolelo). Pak se konečně vydám do baru.

Když vejdu dovnitř, zvedne se pár hlav, ale pak se zas skloní ke svým kartám a papírům. Není tu zrovna narváno, což mi vyhovuje. Opětuji barmanovi kývnutí na pozdrav a zasunu se do křesla ke stolku úplně vzadu. Než dosednu, už přede mnou stojí sklenička whisky. Opatrně ucucnu – ne, tohle mi neprojde.

,,Omlouvám se, ale budu potřebovat nejdřív něco k jídlu. A vodu,“ špitnu omluvně. Takhle akorát ztrácím pověst, ale bohužel na tenhle prázdný žaludek se pít nedá. Barman se nevyptává a zmizí. Za patnáct minut je zpátky s plným talířem a džbánem vody. Pečené jehněčí, brambory a borůvkový koláč. Bůh existuje a jmenuje se Kuchař! Po jídle znovu zkusím, co žaludek řekne na whisku. Neprotestuje a i mně chutná mnohem víc – zase je to ta známá, hořkosladká dřevitá chuť. Ještě bych si zapálila, ale jako spousta dalších věcí, i cigarety zůstaly v kapse starého kabátu. Připadám si jako hrozná socka, akdyž se nenápadně rozlhížím po někom, kdo by považoval za čest se se mnou podělit. Zachraňuje mě opět místní barman, za dnešek mu budiž chvála a příště tu určitě zaplatím. S ohledem na krk se co nejpohodlněji opřu, dám si nohy na stůl a s přivřenýma očima vychutnávám svoje neřesti a pocit, že pro dnešní večer už nemusím a nebudu řešit vůbec nic. Moje tělo uznalo, že jsem toho v bezvedomí vlastně naspala docela hodně a že po dostatečném přísunu jídla by mohlo vydržet ještě chvíli vzhůru, tak se kochám představami toho, co všechno provedu Jinx...

Z tichého zasnění mě vytrhne zvuk otevíraných dvěří a hlasitý družný hovor. Otevřu oči. Do baru vchází krasoň s partou obdivovatelů (výjimečně samí muži) a o něčem zvesela rozpráví. Výborně, třeba si mě nikdo něvšimne, obrátím pozornost ke svojí skleničce. Ale náhlé ticho mě varuje, že tomu tak není. Jayce se rychle rozloučí s přáteli a vyrazí ke mně. Ani se neptá, zda si může přisednout, ale já kvůli němu nohy ze stolu rozhodně sundavat nebudu.

,,Vypadáš strašně,“ začne tiše. Jeho slušnost se kamsi vytratila, tohle se přece ženám neříká. Jen potáhnu z cigarety. Je ale pravda, že mě pohled do zrcadla taky trochu vyděsil. Obličej samá modřina a šrám, i když nos nakonec zůstal ve své původní podobě. Navíc jsem zcela jistě zhubla víc, než aby to vypadalo hezky, a zrovna zdravou barvu taky nemám, navíc kruhy pod očima...

,,Nezdá se mi, že by tvoje výprava dopadla zrovna slavně,“ zkouší to znova.

,,Ne. Asi bych ji mohla označit za svůj nějvětší neúspěch,“ přikývnu hořce.

,,Jinx jsi nechytila...“ odtuší. Asi bere od brunety lekce logického úsudku a správného postřehu.

,,Ne.“

,,Ale ona tebe taky ne,“ nakloní se ke mně a zblízka zkoumá můj obličej. ,,Tohle jsou rány z osobního souboje a v tom by se ti Jinx rozhodně nevyrovnala,“ dodá tiše a opatrně mi přejede prstem po mnohobarevné podlitině na tváři. Ucuknu.

,,Je to srab. Schovává se za pistolku.“ Jako bruneta.

,,Co se tam teda stalo?“ nedá si pokoj pan Dokonalý.

,,Do toho naštěstí nikomu nic není, byla to moje soukromá akce.“

,,Jistě. Ale ode mě by se nic, co řekneš, dál nedostalo. A abych tak řekl, Zaun je můj osobní zájem.“ Galantní jako vždy a zvědavej jak stará baba. Ale svěřit se někomu s pocity a zážitky beze strachu, že mi to bude vyčítat nebo předhazovat dalších několik let, to je dost lákavá představa. Objednám si další skleničku a začnu potichu vyprávět. Jayce zdvořile mlčí a poslouchá. U té části, jak na mě Jinx opět shodila dům, mu trochu cukají koutky, ale v následujících chvílích zase zvážní. Samozřejmě nezabíhám do detailů výslechu a o práci toho neznámého řezníka vůbec pomlčím – malíček pořád neovládám.

,,Chtěli mě dát do rukou Viktorovi,“ zašeptám potichu. Stydím se za to, jak moc mě to vyděsilo. Můžu to stokrát svádět na oslabení a mučení, ale pravda je taková, že z něj mám opravdu hrůzu. Zdá se, že Jayce je ten pravý člověk, který mě v tomhle pochopí. Zbledne jako já.

,,Dost jsem se bála,“ dodám po chvíli ticha téměř neslyšně. Beze slova mi podá sklenku. Taky o něm nechce mluvit, ale rozumí mi.

,,Doprovodím tě domů,“ rozhodne, když dopiju. Jindy bych protestovala, ale mám pocit, že bych mohla usnout za chůze, tak souhlasím. Cestou mu dovyprávím zbytek příběhu a vcelku vítám jeho snahu mě neustále podpírat. Dovede mě až do mého pokoje.

,,Prosím, vyřiď Caitlyn, že jsem zpátky, že jsem nebyla úspěšná, že potřebuju dva dny volna na dospání a pak se jí budu hlásit,“ obrátím se na něj mezi dveřmi. Přikývne, ale k odchodu se nemá, naopak jde dál a zavře za sebou.

Opatrně mě chytí za ramena a opře zády o zeď. Au. Nemám sílu na nic, jenom koukám a nechápu. Nakloní se ke mně.

,,Nechceš přijít před tím dvoudenním spánkem na trochu příjemnější myšlenky?“ zašeptá s šarmem sobě vlastním. Asi jsem vážně oslabená, mám pocit, že to na mě tentokrát docela funguje – nepraštím ho a dokonce ani neřeknu NE, které se mi formuje v hlavě. Prostě mlčím. Položí mi dlaň na krk. Než nad tím stihnu přemýšlet, vystřelím kolenem proti jeho rozkroku. Uhne. Ale ucukne i rukou, nejspíš nečekal, že se dotkne rozpálených stehů.

,,Myslím, žes mi neřekla úplně všechno,“ zašeptá omluvným tónem.

,,Mučení není zrovna něco, o čem by člověk rád vyprávěl,“ pokusím se o ušklíbnutí. Všechno mě bolí, jsem zoufale unavená a nemám sílu se s ním dál bavit. Podruhé za večer viditělně zbledne a opatrně mě vezmě do náruče a přenese na postel. Nezvládnu proti tomu protestovat. Položí mě na bok, cítím jeho pohled na krku. Pak jeho ruce na rozepínání košile. Řekla bych, že slušní kluci takhle nezneužívají situace, ale jeho záměr je mi zcela jasný, tak se nechám svlíknout. Stejně nemám na výběr. Odmotá mi látku z předloktí a prohlíží rány – vypadá, že se mu trochu ulevilo. Sleduju jeho pohled k levé ruce. Malíček předvádí celé barevné spektrum od temně rudé po modrofialovou, místa po kovových kroužcích jsou fialová spíš do černa. Vůbec mi ten pohled nedělá dobře.

,,Asi už tomu začínám rozumět,“ prohlásí Jayce ledovým hlasem. Hodím přes sebe peřinu a zavřu oči.

,,Za tohle ho zabiju,“ ozve se tiše nečekaně blízko. Zlehka přitiskne rty na moje čelo a pak asi odejde? Nevím, dávno spím.

Jayce za mnou přišel znova druhý den večer, přinesl mi něco k jídlu a přivedl Jannu. Zkontrolovala mi rány a s potěšením konstatovala, že na rukou a nohou budu mít brzy jen jizvy. Sešitý krk prý není zanícený, takže časem to bude dobré. Trochu skeptičtěji se vyjádřila o levém malíčku. Není si prý úplně jistá, zda se vzpamatuje a budu ho moct znovu normálně používat; zatím o něm nevím, pokud se ho nedotknu – to pak zabolí. Pan Dokonalý se zdrží ještě chvíli po jejím odchodu a vyzvídá podrobnosti mého výslechu. Brzo ho pošlu pryč a spím dál.

Následující den odpoledne jsem docela odpočatá a schopná vstát a jít se hlásit se Caitlyn. Krk sice bolí a prstem stále nepohnu, ale jinak je mi celkem fajn. Během cesty na služebnu rozhýbu bolavé nohy a nakonec zvládnu téměř předpisově zasalutovat:

,,Hlásím se zpátky do služby, šerife.“ Brunety pohled se podle očekávání zastavuje na nezvyklém oblečení a blednoucích modřinách ve tváři.

,,Já jsem ti to říkala.“ Mohla si to odpustit, opravdu mohla! Povzdechnu si, jinak zareagovat nedokážu.

,,Máš jediné štěstí, že jsi zpátky a víceméně celá,“ pokračuje ve výchovném tónu. Pane bouchači ze Zaunu, chci vás zpátky!

,,Poučila jsem se o spoustě věcí,“ odvádím řeč stranou: ,,budu muset zauvažovat nad nějakou přilbou nebo štítem.“ Jayce se do hovoru nevměšuje a jakoby nic se probírá nějakými papíry.

,,Jako šerif se naštěstí musím soustředit na bezpečnost a rozkvět svého města, bez ohledu na osobní tužby a msty. Proto bych ráda, kdybychom se obě teď mohly plně zaměřit na situaci v Piltoveru.“

,,Jinx je tady, takže proč ne,“souhlasím po chvíli, když zvládnu vstřebat všechny její sebepochvalné argumenty. Krasoň si nás moc nevšímá a hrabe se v mojí skříňce.

,,Tentokrát se za ní ale nebudeme honit jako blázni bez nějakého plánu, je to jasné?“ Tohle jí přece nemůžu odsouhlasit. Slíbit, že neudělám nic, k čemu nedostanu svolení, že Jinx nebudu stíhat kdykoliv a kdekoliv.

,,Podívej se na sebe a na to, co zbylo z tebe a z míst tvých bitek s Jinx tady v Piltoveru. Tentokrát se bude hrát po našem, rozumíš? Po mém!“ Bruneto, ty mě dojímáš.

,,Ale pokud to tvoje nebude fungovat, vezmu spravedlnost do vlastních rukou,“odpovídám jediným pro mě přijatelným kompromisem. Jayce mi podává skleničku s pitím:

,,Už jsem mluvil se šerifem o tom, že s vámi budu nějakou dobu spolupracovat,“ dodává na vysvětlenou.

,,Výborný. Ještě někdo se nám chce motat do naší práce?“

,,Uvědom si, je Jinx je obecným problémem a nepřítelem celého Piltoveru! To, že ty jsi s ní z nějakého důvodu v osobní válce, na tom nic nemění! A proto mám právo sáhnout po jakékoliv pomoci či posile, jakou uznám za vhodnou. Jinx není tvoje soukromá kořist,“zvyšuje slečna Správná hlas. Na tohle se musím napít. Copak nechápe... Nechápe. Nikdo nechápe, neví, netuší. A nesmí... - sklenka se mi roztříští v ruce. Do háje, to už se prostě nemůžu ani napít?! Ještě že bylo otevřené okno, tolik rozbitého skla by přineslo neštěstí na sto let. Jayce se sehne k zemi a podává mi dobře známý projektil, na kterém je vyškrábané slovo, které kdysi bývalo mým jménem. Jinx si očividně taky myslí, že na ni mám výhradní právo.

Nezapomeňte si přečíst předchozí kapitoly!Kapitola 4.: Návrat na štítuKapitola 3.: Hod granátemKapitola 2.: Do ZaunuKapitola 1.: Výchozí data

---