Kapitola 4.: Měsíční ostří

     Leona záhy zjistila, že doporučení Rady, aby si prostudovala všechny dostupné prameny, zmiňující se o Měsíci (a je s podivem, že dřív jí o nich nikdo neřekl, v knihovně určitě nebyly!) není tolik doporučením, jako rozkazem. Přede dveřmi jejího pokoje stála neustále stráž a jak jí řekl důvěrně Achias, bude lépe se příliš neptat po důvodech a přijmout to za své. Připadalo jí sice nesmyslné a nedůstojné, aby si kdokoliv dovolil kontrolovat pohyb a činnost bohyně, ale nechtěla přidělávat problémy sobě ani jiným, a proto se přizpůsobila. Navíc obsah zašlých knih a pergamenů byl velmi zajímavý. Nastiňoval původ Rakkor až do dob Runových válek a její brnění mělo podle legendy kdysi patřit jednomu z válečníků, kteří v nich bojovali. Žádné přesnější zprávy o osídlení Targonu ovšem listy neobsahovaly. V náznacích se v nich objevovaly zkazky o jakémsi Soupeři, který kladl Zakladateli překážky, ale byl nakonec poražen a uvržen v zapomnění. Leona si domyslela, že Soupeřem je tu míněn Měsíc a jeho hrdina či bůh, tak jako je nyní ona a nejspíš kdysi Zakladatel bohem samotného Slunce. Proč se ale o tomhle vůbec nemluví? Bojí se snad Solari, že pouhé vědomí o existenci Měsíce a jeho síly by mohlo rozvracet zavedený řád? Nebo je to posvátný zákaz Zakladatele? A co o tom všem ví ta Diana? Utrápená tolika nezodpověditelnými otázkami téměř neměla čas myslet na Pantheona ani na nadcházející soud. Tady v horách bylo Slunce tak blízko, že s ním mohla mluvit a ujišťovat se o jeho podpoře a přátelství a připadala si v bezpečí – alespoň ona. Pantheonovo bezpečí bude muset zajistit sama... Otevřela další prastarou knihu, jejíž listy praskaly pod jejím opatrným dotekem. Písmo bylo sotva čitelné a jazyk značně odlišný od toho, kterým se na Targonu mluvilo teď. Zahnala myšlenky na Pantheona a ponořila se celou myslí do luštění symbolů.

    Pantheon zoufale toužil setkat se před soubojem s Dianou s Achiasem, ale k chrámu se kvůli Leoně neodvažoval a jeho učitel do vesnice nesestoupil. Dnes už si vyčítal, že na výzvu přistoupil; nepochyboval, že hlavním záměrem dívky je přesvědčit ho o své pravdě proti Leoně, ale bylo pozdě. Odpoledne utíkalo rychleji než kdy dřív a večer se blížil. Když se slunce sklonilo až skoro k obzoru a na východě se na oblohu vyhoupl bledý měsíc, stanul konečně po mnoha měsících v malém horském údolí. Bylo tu všechno jak si pamatoval, jen krom nazlátlé teplé barvy se vše halilo do tajemného zlatostříbřitého světla, které vrhalo stíny všemi směry. Hladina jezírka byla klidná a odrážela slunce i měsíc bez rozdílu. Odložil kopí do trávy a tasil meč. Několikrát s ním máchl a vzduch rozřízlo zasvištění čepele. Byl si jistý jednou věcí – Dianu nebude muset šetřit a bát se, aby jí neublížil. Ne snad jen proto, že mu na ní nezáleželo, ale kvůli ní samotné. Viděl ženy v boji, ve službách různých zemí, i v Lize. Věděl, jak smrtící a silné dokážou být a v Dianě rozpoznal hrozbu na první pohled. Vrátil meč do pochvy, sebral kopí a posadil se na břeh jezírka. Hladina se zavlnila, přestože nefoukal žádný vítr, a lehoučké vlnky se rozběhly k druhému břehu, jako by je vyvolala jeho nervozita. Neměl strach, to ne. Ale nevěděl, co může čekat a tahle nejistota se v něm mísila se vzrušením z nadcházejícího souboje. Náhle se hladina opět uklidnila a jako zrcadlo se zvolna celá zaplnila stříbrným svitem - sluneční zlatozář zmizela. Ztěžka polkl a vstal; v zádech cítil všepronikající pohled. Potěžkal v ruce kopí.

     Viděla ho sedět u jezera. Že by ho snad trápily vzpomínk? ušklíbla se v duchu a udělala několik kroků směrem k němu. Jak mohl takový muž, největší bojovník za posledních mnoho desítek let, snad i století, podlehnout někomu tak...slabému a prostému, jako je Leona. Proč? Co ho mohlo lákat na její přímočarosti, naivitě a nesmělých úsměvech? Není snad krása ve vědění, poznání a bystrém úsudku? Ostrá a chladná jako měsíční svit... zastavila se několik metrů od něj a počkala, dokud si neuvědomí její přítomnost.

     Bojovník se otočil. Diana před ním stála a stříbrobílá záře jejích vlasů ji celou halila do přízračného oparu. Měla na sobě podivné černé brnění, dohadoval, že kožené, ale vypadalo tvrdší a pružnější než cokoliv, co zatím viděl. Nakolik mohl odhadovat, poskytovalo spolehlivou ochranu a zároveň téměř neomezovalo v pohybu. Na několika místech se byl vyražen nenápadný stříbrný odznak Měsíce.

,,Oceňuji, že jsi přišel," promluvila konečně. Její hluboký sametový hlas zněl mnohem příjemněji než včera.

,,Nemám ve zvyku nedodržet slovo!" opáčil dotčeně. Odpověděla mu povýšeným úsměvem. První útok čekal. Ovšem razance a rychlost, s jakou skočila vpřed, ho překvapila a jen se štěstí odrazil její čepel štítem. Udělal krok zpět, aby získal prostor, odhodil kopí a tasil meč. Tenhle souboj bude opravdu na blízko. Jeho výpadu uhnula a obratnou otočkou se dostala k jeho nekrytému pravému boku a opět měl co dělat, aby se vyhnul její ráně. Jestli souboje s Leonou pro něj vždy byly spíše cvičením pro pobavení, kdy byl vždy minimálně o krok napřed, utkání s Dianou se brzy změnilo v tanec, ve kterém sotva stíhal kroky. Nebyla tak silná jako on, ale neuvěřitelně obratná a rychlá a jen s vypětím sil zvládal sledovat její pohyby a reagovat na ně – po většinu času se bránil, protože si nedokázal vytvořit prostor k útoku. Až do chvíle, kdy jeden její odvážný výpad odrazil s tak vellkou silou, až Dianu vyvedl z rovnováhy. Okamžik, který potřebovala k získání stability, dokázal díky svým zkušenostem využít a prudkým úderem mečem ji donutil se zbrkle krýt; nestála tak pevně a on ji jedním (opatrným, protože po tom všem je to žena a dítě!) kopnutím srazil na zem. Zůstala ležet na zádech a když chytila vyražený dech, začala se smát. Přistoupil blíž a sklonil se nad ní. Vypadala v pořádku.

,,Mám pocit, že jsem vyhrál," zašeptal udýchaně, s nepotlačitelnou hrdostí v hlase, a natáhl k ní ruku.

,,Pro tentokrát." Pomalu zvedla pravou ruku ze země...a místo, aby uchopila jeho zápěstí, máchle s ní proti němu. Z dlaně jí yvrazil paprsek stříbřitého světla a odrazil ho zpět, zády na skalní stěnu. Potom sklouzl z jeho kyrysu, rozdvojil se a obtočil se mu kolem obou zápěstí; Pantheon zjistil, že má ruce přitisknuté ke skále anemůže s nimi hnout. Diana vstala a obrátila se k němu s triumfálním úsměvem.

,,Všichni podceňujete sílu Měsíce. A všem se vám to jednou vrátí..." Stála jen kousek od něj, skoro tak vysoká jako on, a prohlížela si ho očima potemnělýma skoro do černa. Jiskry měsíčního světla se v nich odrážely jako hvězdy. Při Slunci a při Měsící, kdyby se tak ty dvě mohly nehádat a být jedna! Bohyně s krásou a povahou Leony a obratností, sílou a sebejistotou Diany, nikdo by neodolal. Natáhla svoji zbraň a přeřízla řemínky na jeho zbroji, takže hrudní plát spadl na zem. Na levém rameni mu zůstala štiplavá řezná ranka, ze které mu stékal pramínek krve. Sundala mu přilbu a zahodila ji do trávy.

,,Měsíc totiž povstává a bude si brát, po čem touží," zašeptala smyslně tak blízko jeho ucha, že ho její dech polechal na krku. Zavřel oči. Na zpoceném hrudníku ucítil její chladnou dlaň, která ho přitiskla ještě pevněji ke skále za ním.

,,Blíží se chvíle, kdy mně a měsíčnímu svitu nikdo nedokáže odolat," pokračovala tiše a během řeči pomalu posouvala ruku po jeho těle níž, na břicho. Bezděčně zatnul svaly.

,,Nabízím příliš mnoho, než aby bylo možné odmítnout. Poznání... moc, sílu, ochranu Měsíce..." přejela dlaní po jeho bosích a zastavila se prsty u hranice spodního dílu jeho zbroje. ,,...a sebe. Vzdej se Leony a přidej se ke mně. Tobě mohu a chci dát víc než komukoliv jinému. Co ti nabízí ona a já nemohu?" přejela mu rty po tváří. Pantheon se zhluboka nadechl a snažil se udržet se při smyslech. Sevřel dlaně v pěst a pokusil se vytrhnout ze sevření měsíčních pout, ale marně.

,,Nikdy ti nebude moci dát tolik jako já. Sám to víš... s ní nikdy nebudeš moci veřejně žít. Já přicházím s novým řádem, kde bude novou tradicí mé slovo. Mohu tě povznést nad všechny ostatní... a odevzdat se ti navždycky. Společně můžeme dovést náš lid k velkým vítězstvím..." sklouzla rukou ještě níže.Pantheon se kousl do rtu a snažil se soustředit na bolest.

,,Svést Rakkor z Targonu a dobít slávu a území. Stát uzrodu velikého a silného národa, nového hráče na Valoranských pláních. Oprostit se od svazujících pravidel, která dodržujeme po staletí kdoví proč. Nemusíme nutit mladé bojovníky bojovat na život a na smrt... můžeme jim dát šanci všem, vést je ke společným vítězstvím..." Zavrtěl hlavou. Leona... Leona. Leona! nutil křičet svoje myšlenky.

,,Dovol mi, abych ti ukázala, kam až tě mohu dovést..." Výzva v jejím hlase byla nepřeslechnutelná. A její prsty... ne, rozhdoně ne!

,,Dal jsem slib," vypravil ze sebe. Zasmála se a znovu se opřela oběma rukama o jeho prsa. Byla hrozně blízko. A to zatracené kožené brnění je tak tenké a... prostupné, uvědomoval si.

,,Nemusíš stát v slibu někomu, kdo sám zradil tradice a přísahy svého Slunce a lidu. Vysvobodím tě z té přísahy." její levá dlaň se přesunula na jeho krk.

,,Nech mě odejít. Bojovník Rakkor neútočí na čest svého soupeře." U jemu samotnému zněla jeho slova nezáměrně jako prosba. Musel se v duchu smát šílenosti celé situace.

,,Nemůžeš mi odolat, Pantheone. Já jsem Diana, ostří Měsíce, a tvoje Slunce zlomím stejně jako tebe. Přidej se ke mně.." Opřela se svým tělem o jeho. Polibek na krk se záhy změnil ve vášnivé kousnutí. Cítil bolest i vzrušení zároveň a přál si, aby se z toho nesmyslného snu okamžitě probudil a nemusel bojovat sám se sebou.

,,Můžeš zlomit moje tělo, možná i mysl. Ale ne srdce," zasténal tiše.

,,Blázne," zasyčela a odtrhla se od něj. Otevřel oči a viděl ji stát zády k sobě, vysokou a hrdou a uraženou.

,,Leona zítra padne a já nastoupím na její místo. Nemůžeš tomu zabránit. Ale když se se mnou spojíš a poddáš se mi, mohu ti zaručit její život." Pantheon se ještě nekolikrát zhluboka a nadechl a rovnal si zdivočelé myšlenky v hlavě. Pokud dojde k souboji, Leona nemá proti Dianě příliš naději. Když se ji Diana rozhodne zabít, s velkou pravděpodobností se jí to podaří. A to přece nesmí dopustit... ale mohl by ji zradit? Není to horší než smrt? Kdyby rozhodoval za sebe, vždycky by radši zemřel, než přihlížel tomu, jak ho pouští. Ale volit za někoho jiného...

,,Nespěchám na tebe. Máš celou noc na rozmyšlenou...u zítřejšího soudu budeš mít příležitost zachránit její život, nebo ji odsoudit k smrti. Přemýšlej o tom..." mávla rukou a měsíční pouta se rozplynula. Pantheon si promnul otlačená zápěstí, sebral svoji zbroj a beze slova odešel. Diana se za ním dívala, dokud nezmizel ve vchodové průrvě. Pak se obrátila k obloze, na které zůstal sám veliký, stříbřitě bílý měsíc...

     Kožené desky knihy hlasitě sklaply. Leona seděla bez dechu na posteli a přemýšlela o tom, co se právě dozvěděla. Opravdu existoval...a snad ještě existuje důkaz o tom, že na vrcholcích Targonu spolu soupeřili Slunce a Měsíc o moc nad horami i nad lidmi, které sem přivedl Zakladatel. Kdo dobře zná místní pohoří, dokázal by podle symbolů najít jeskynní svatyni Měsíce. A co když Diana měla tuhle knihu v ruce a došla až tam? Co když nějakým způsobem dokázala odlávnout měsíční síly, tak, jako si ona postupně podrobuje ty sluneční? To by znamenalo nové vyzvání a nový souboj, možná i občanskou válku, pokud na svou stranu získala mladé bojovníky. Opravdu dala všanc tolik tím, že milovala Pantheona? Osud všech Rakkor? Svědomí se v ní snažilo vyrovnat se všemi obviněními, která jí přicházela na mysl. Sluneční paprsky, které sem celý den pronikaly velkým oknem, slábly a ztrácely sílu, jak její Slunce postupovalo oblohu Měsící. Vyhlédla ven. Bledý svit ji studil a mrazil poslední naděje, ke kterým se utíkala. To je jen noc, jen špatná nálada, uklidňovala se. Musím počkat na úsvit. Jakmile bude Slunce stát nade mnou, nehrozí mi nic. Ale co s nocí...

Přečtěte si také předchozí kapitoly: