Kapitola 4.: Hit, stun, hit...

Druhý den ráno stála Leona ve svém údolí ještě před rozedněním. S Pantheonem se dohodla, že se tu sejdou, až bude slunce nad štíty hor, ale chtěla mít chvíli sama pro sebe a přemýšlet. Nakonec si na Pantheona vzpomněla. Znávala ho jako malá holka, když si ještě hrála s klackem v prachu vesnického náměstí na hrdiny. On byl ten starší kluk, co už tenkrát v boji přemohl dospělé bojovníky a všechny holky z okolí mu ležela u nohou, ona mezi nimi. Nejen pro krásu, ale pro umění boje, které je pro Rakkor nejvyšší metou. I když pro ni vlastně nebylo nikdy. A teď stojí tady, Sluncem vyvolená, čeká na nejlepšího bojovníka, který kdy opustil pohoří Targon, a skoro se těší na dnešní lekci.

Pantheon kráčel probouzející se přírodou. Jarní slunce ho vítalo za každou novou zatáčkou silněji, jak stoupal vzhůru k Leoninu údolí. Za chvíli se nad ním objevila skalní průrva, která do něj vedla. Tep se mu zrychlil. Těšil se a bál zároveň. On, byť nejlepší z bojovníků, má učit ji, bohyni Slunce, která jednou ovládne sluneční energii a bude jeho silou. A zároveň to bude Leona, kterou znal z dětsví, téměř ještě dítě. Nechal myšlenky plynout dál a vzpomněl si na den, kdy ji sledoval poprvé. Je to bohyně, dítě, ale také žena, kterou viděl nahou koupat se v jezeře. Byl válečník a hrdina a mohl mít každou ženu, na kterou pomyslel, kromě téhle. Ta myšlenka ho rozčilovala a když se ji pokusil zahnat, pouze se stáhla do pozadí a usadila se v koutku jeho mysli. Prošel skaním vchodem a jeho pohled se zastavil na Leoně. Stála u jezera zády k němu, čelem k vycházejícímu slunci, v plné zbroji a se štítem a mečem v rukou. Sluneční světlo klouzalo po jejím zlatém brnění a házel po něm laškovné odlesky. Zdálo se, že si jeho příchodu nevšimla; mohl by jí dát ještě jednu lekci předem...

Na hladině se krom zářícího obrazu Leonina objevil další stín, zpoza zakrytý jejím. Všimla si ho, ale zůstala nehybně stát a dál sledovala vodní hladinu. Dech se jí mírně zrychlil.

,,Zasáhni mě," ozvalo se jí tiše u ucha. Věděla, že stojí za ní. Prostě se otočí a mávne mečem... Zátylkem jí projela ostrá bolest, takže okamžitě vzdala pokus o svůj manévr. Držel ji za vlasy.

,,Pravidlo číslo jedna: když jdeš bojovat, schovej si vlasy," ozval se opět hlas kousek od její tváře.

Celé dopoledne učil Pantheon Leonu stát a držet meč a štít. Trpělivost jich obou byla často na hraně, protože pro Pantheona byly zbraně součástí jeho samého a Leona byla slabá a navíc zbraně vlastně neuznávala, takže nenacházeli jeden pro druhého mnoho pochopení. Přišlo poledne a Leoně se na čele leskly kapky potu a meč jí vypadával z ruky.

,,Máme dost času," prohlásil Pantheon smířlivě: ,,můžeme pro dnešek skončit a sejít se zase zítra." Ztěžka oddechující Leona přikývla. Nedostali se zatím ani k základním pohybům meče, ale cítila, že víc už dnes nevydrží.

,,Zítra ve stejný čas," kývla na něj: ,,a teď běž, myslím, že se ještě zdržím a vykoupu se."

,,Dobrá. Ale přijďme každý zvlášť. Nikdo nás dva spolu nesmí vidět. Tohle musí zůstat utajeno," řekl Pantheon: ,,jsi bohyně a já bojovník, není nic, co by mohlo ospravedlnit naše chování. Patříme každý jinam." S tím se otočil a pomalu odcházel. Při vchodu do soutěsky neodolal a otočil se; Leona stála nahá na břehu jezera a slunce se jí třpytilo ve vlasech.

Leona stála s přivřenýma očima a snažila se soustředit. Ráno jí Pantheon vysvětlil, jak používat meč a předvedl jí několik jednodušších seků. Snažila se je po něm opakovat, ale meč pro ni byl těžký a scházela jí jistota v pohybech. Jejímu učiteli nakonec došla trpělivost, zahodil svoji zbraň a stoupl si za ní. Levou rukou ji chytil kolem pasu a pravou za pravé zápěstí. Vedl jí ruku s mečem a tiše opakoval do ucha:

,,Razance, přesnost. Meč je tvoje prodloužená ruka, musíš cítit jeho hrot ve špičkách prstů." Poddala se jeho vedení a ze všech sil se snažila vnímat meč a jeho pohyb. Když Pantheon mluvil, zdálo se jí, že cítí v dlani slaboulinké chvění jílce a že se s ní meč začíná přátelit. Na malou chviličku měla pocit, že se její vědomí propojilo s vědomím kovu a že rozumí. Pak jí Pantheon jemně zatlačil kolenem na stehno, aby udělala krok a zkusila si pohyb meče s pohym těla zároveň. Krátký okamžik spojení s kovem byl přerušen a vystřídán úplně jiným pocitem rozechvění.

Po poledni se dohodli na krátké přestávce. Leona ležela u vody a zdálo se, že únavou usnula. Pantheon seděl ve stínu a přemýšlel. Byl Leonou trochu zmatený. Některé věci, byť sebejednodušší, jí dělalo velké problémy zvládnout. Naopak k jiným byla velice vnímavá a neuvěřitelně učenlivá. Nebyl si jist, jak tvrdý výcvik si vůči ní může dovolit. Ve chvíli, kdy držel její ruku ve své, cítil spojení, které vzniklo mezi ní a zlatým mečem a uvědomil si sílu, ke které se Leoně snaží otevřít cestu. Ta síla byla obrovská. Ale když ji pak vedl ve výpadu, byla to křehká, útlá dívka, která přišla i na druhou lekci s rozpuštěnými vlasy a jejíž blízkost mu poněkud znesnadňovala soustředění. To by se mu rozhodně stávat nemělo.

Dnes pokračovali ve výcviku i odpoledne. Leona se učila propojit pohyby meče se svými kroky a nezakopávat u toho. Čtyřikrát jí Pantheon pomáhal vstát, než si zvykla na pohyb řízený mečem. Slunce se zvolna pohybovalo po nebi smerem k západu, když ukončil výcvik. Leona odložila meč i štít a tázavě se podívala na Pantheona. Byl čas, aby odešel. Tohle je pořád její místo a zvykla si vykoupat se v jezírku, než odcházela.

,,Dobrou noc. Uvidíme se zase zítra," oznámila mu stroze a odepínala si části zbroje, která s řinčením dopadala na zem. Stála na břehu už jen ve svém fialovém spodním šatu a Pantheon se stále neměl k odchodu. Zamračila se na něj sehnula se pro meč.

,,Běž pryč, lekce skončila." Bojovník se ani nehnul.

,,Dáme si souboj. Když mě dokážeš zasáhnout, odejdu. Když ne, zůstanu." To byla z jeho strany odvážná nabídka a on si to uvědomoval. Je to bohyně, znělo mu v hlavě. Musíš ji uctívat a chránit, jsi její strážce a ne milenec. K jeho velkému překvapení přikývla.

,,Tři seky. Nebudu se bránit, jen uhýbat." Přikývla.Snažila se myslet na meč ve svojí ruce, představit si ho jako součást sebe, ale okamžik, který zažila během výcviku, se neopakoval. Byla to lesklá, zlatá čepel, která už ji v ruce sice tolik netížila, ale nekomunikovala s ní. V rychlém sledu třikrát máchla proti svému učiteli. Vždy mu stačil jen úkrok stranou, aby se jejímu ostří vyhnul. Leoně zahořela v očích rozzlobená zlatá.

,,Budiž, můžeš tu zůstat. Ale tak daleko ode mne, jak daleko dohodím meč." Pantheon se pro sebe usmál. Vzhledem k síle jejích útlých paží to nejspíš příliš daleko nebude. Leona, zavřela oči a zhluboka se nadechla.Nad hlavou jí zářilo pozdní slunce. Potom máchla mečem a Pantheonovi se zdálo, že z jeho špičky vylétl zlatý paprsek ve tvaru meče, prolétl těsně kolem něj a zmizel až téměř u skal, které ohraničují údolí. To nebyl trik - cítil energii a žár toho paprskového meče, které Leona seslala a který téměř jej popálil. Leona se na něj vítězoslavně usmála:

,,Jmenuje se Zenith." S těmi slovy položila meč do trávy, stáhla si šaty a skočila do jezera. Pantheon sevřel dlaně v pěst.

Během následujících dnů a lekcí se Leoniny pokroky zvětšovaly. Každou novou věc se učila lépe a rychleji než předchozí a zdálo se, že meč a štít se pro ni konečně stávají přirozenou součástí sebe sama. Ze cvičných soubojů s Pantheonem si odnášela méně a méně modřin a občas se jí podařilo jej zasáhnout a jednou i odzbrojit. Pantheon se rozhodl do jejího výcviku zařadit nejprve útočné techniky, ale když zvládla je, přišel čas na obranu

Cvičili spolu už několik týdnů a Leonu bavil boj stále víc a více. Zvykla si na jejich každodení cvičení a vychutnávala si každý pokrok, který udělala, každou pochvalu. Přijala Pantheona za svého učitele a průvodce a snažila se dostat do stabilní pozice vůči němu. Být bohyně, která mu dovoluje, aby jí pomáhal. Vnímat ho jako svého strážce a služebníka zároveň. Zapomenout na dětskou lásku, kterou k němu, spolu se zbytkem vesnice, chovala. To bylo jediné, co se jí zatím vubec nedařilo... Odpoutala se od vlastních myšlenek a upnula svou pozornost na souboj, který probíhal. Měla za úkol nedovolit Pantheonovi prolomit její obranu, nesměla připustit, aby jeho meč zasáhl cokoliv jiného, než její meč a štít. Byl rychlým soupeřem a ona začala postupně ztrácet. Její kondice se hodně zlepšila, ale i tak byla proti roky a roky cvičenému bojovníkovi pomalá a slabá. Teď, ke konci dne, se vlastně jen s vypětím sil držela na nohou, přestože by to nikdy nepřiznala. Kryt, štít, krok zpět, kryt. A drn, o který unavenou nohou zakopla, a potom pád. Pantheon stál nad ní a zdálo se, že bojuje sám se sebou. Většinou dokázal odhadnout, kdy už nemělo cenu tlačit ji k dalšímu boji a kdy se ještě dala vyprovokovat. Mohl by jí teď udělat přednášku o tom, kolika chyb se dopustila a proč zakopla. Mohl by ji nechat celý manévr opakovat znovu a znovu, dokud by jej neprovedla správně. Místo toho odložil svoje zbraně a podal jí ruku. Když ji zvedal, použil snad moc síly, nebo to byl Leony záměr nebo prostě jen slabost, ale vytáhl ji nejen na nohy, ale také sobě do náruče. Opřela se mu tváří o špinavý hrudní plát a chladila si o kov rozpálené tváře. Sluneční paprsky jí tančily po vlasech a odrážely se mu do očí. Pousmál se. Její rebelské rozpuštěné vlasy se naučil mít opravdu rád. Aby zahnal onu myšlenku, která se ze svého koutku plíživě rozlévala po celé mysli, poplácal ji přátelsky po zádech.

,,Tvým úkolem bylo držet si mě do těla a ne naopak."

,,A co když nechci..." řekla tak tiše, že nejspíš ani nezamýšlela, aby to Pantheon slyšel. Povzdechl si, chytil ji za bradu a zvedl jí obličej k sobě.

,,Jsi bohyně Slunce a já jsem tvůj strážce. Nezáleží na tom, co chceme," zašeptal. Pak ji pustil a svižným krokm odcházel z údolí. Leona se sesula do trávy a únavou a zklamáním se rozplakala.

Přečtěte si také předchozí kapitoly této povídky