Kapitola 2.: Do Zaunu
Druhá kapitola příběhu o Vi, Caitlyn a Jinx z pera autorky kraary. Ponořte se do tajemného světa Runetery!
Nezapomeňte si přečíst první kapitolu v tomto článku .
Pro cestu do Zaunu, zlého dvojčete Piltoveru, jsem mohla zvolit buď cestu po souši, která trvá déle, ale je levnější a vyhnete se mořské nemoci, nebo cestu lodí přímo přes záliv, která je kratší, dražší a houpavější. Já a můj žaludek bychom si cestu po moři dovolit mohli, ale můj obličej bohužel ne. Ne, pokud mám dorazit do Zaunu v utajení. Takže stará dobrá koňská síla a modřiny na zadku ze sedla. Koně si ale budu muset vyzvednout až kus za městem, takže část první noci propochoduju pěšky. Aby mi cesta lépe ubíhala, zaobírám se myšlenkami na Jinx a svoji pomstu. Mohla bych ji odstřelit jejím vlastním minigunem. Nebo pověsit za copy a používat místo boxovacího panáka .
Zacvaknout navždycky do okovů a nutit ji leštit brunetě podvazky (kožené podvazky - připadá to ujetý jenom mně, nebo je fakt divná? Ale možná proto po ní krasoň jede...). Ze všeho nejvíc bych si přála rozmlátit jí ten její drzej ksicht. Ale to bych se k ní nejdřív musela dostat. Za takových úvah jsem postupovala asi hodinu, než jsem dorazila k vesnici, odkud jsem měla v plánu dál pokračovat v sedle. Mohla bych být pro jednou hodná holka a dojít si pro koně až ráno a normálně, ale bohužel spěchám, tak vrazím do stájí rovnou. Ve chvílích jako je tahle mám svoje oblečení a
zbraně
ještě radši; nikdo se na nic neptá a neotravuje, když na sobě máte černý kabát, pod ním speciálně upravenou košili (hodí se slovo skoro neprůstřelná?) a
hodně velké
rukavice. Pět jedenáctky rozhodně stojí za tu pozornost, která je jim obvykle věnovaná. Můj vlastní vynález, moje mistrovské dílo. A v Piltoveru už začaly svým způsobem platit za odznak
zákona
a
pořádku
.
,,Potřebuju koně. Když to nedopadne špatně, vrátím ho za pár dní,“ zkouším to po dobrém. Stájník se krčí u zdi a se zjevnou hrůzou v očích sleduje moje ruce. A to jsem do něj zatím jenom strčila! Zkoušel na mě, že tu žádného volného koně nemá – jenom proto, že jsem za něj odmítla platit. Moje cesta je sakra v obecném zájmu!
,,Pokud mi odmítneš pomoc, mohlo by to po mém návratu velmi zajímat šerifa Caitlyn,“ přitvrzuju. Cait je většinou docela pádný argument, když z nějakého důvodu musíte zůstat u mluvení a nesmíte si bouchnout. Rozklepaný chlapík přikývne a ukáže tak všeobecně po stáji. Fajn, vyberu si sama. Černá mi vždycky slušela!
Být Jinx, bála bych se mě. Nechci si moc fandit, ale určitě vypadám jako ztělesnění pomsty, když se za soumraku ženu na černém koni, ve vlajícím černém kabátě a se smrtelně nebezpečnýma rukama... Cesta mi uběhla docela rychle; kůň to sice bude chvilku vydýchávat, ale asi přežije. Na dohled Zaunu jsem se nakonec nakonec dostala za dva dny. Protože netuším, jak dlouho se zdržím na návštěvě u sousedů, zastavím v posledním zákrutu neudržované cesty, seskočím z koně, nasměruju zvíře opačným směrem a plácnu po zadku. Po stíhací jízdě vyrazí velmi rozvážným krokem po svých stopách zpět. A mě čeká konečně trocha zábavy.
Proniknout do Zaunu nepozorovaně bude mnohem jednodušší, než opustit Piltover. Všude je sice rozesetá spousta strážících samospouštěcích mechanizmů a nepovedených vynálezů, ale těm se není těžké vyhnout, pokud s nimi člověk počítá. Technický pokrok je fajn, pohlédnu s láskou na svoje rukavice, ale v Zaunu to lidem leze na mozek. Každopádně doufám, že mi Jinx nechala nějakou šipku: Zaun je rozlezlá, nepřehledná změť domků, chatrčí, pevností a haciend. A samozřejmě laboratoří. Hledat tu ,dobrého´ člověka s lucerničkou by tu nebylo úplně nejsnazší. Zvednu klopy kabátu a s těžkým srdcem sundám rukavice, připnu je k opasku a schovám pod kabát. Slíbila jsem to těm dvěma Správným a Dokonalým. Máloco hlásí: Haló, Vi je tady! tak čitelně, jako moje milované pět jedenáctky. Rozhodným krokem vyrazím k prvním obydlím slumu, který obklopuje slušnější centrum města. Nemůžu popřít rostoucí vzrušení ze sledování stopy a blížení se k cíli.
Nikdo si mě moc nevšímal. Ne tak, abych tomu musela věnovat pozornost. Já své okolí sledovala co nejpečlivěji a snažila se zachytit nějakou stopu. Jinx mě očekávala. Tím jsem si byla jistá. Musela mi tu někde nechat vzkaz. Pozvánku. Jak míjel čas a já procházela stále hustější zástavbou domků ze dřeva, kamene, cihel i kovu, míjela skupinky žebráků, zlodějské gangy i rebelující mládež, slunce se začalo sklánět k západu. Jednu noc vzhůru vydržím, možná dvě. Déle se tu snad zdržovat muset nebudu.
,,Hej, kotě, kam ten spěch?“ houkne za mnou frajer s kusem železa v ruce. Můžu reagovat, nebo jít dál. Ale asi už se trochu nudím. Zastavím a pomalu se k němu otočím. Rukavice asi oblíknout nestihnu, tak doufám, že nemá obličej vyztužený ocelí.
,,To není tvoje věc, že ne?“ odpovím pobaveně. Koutkem oka zahlédnu další dvě postavy, jak se vynoří zpoza rohu a zablokují mi cestu vpřed. Z nějakého důvodu jsou pro určitou skupinu lidí černý kabát a kloudné boty záminkou k bitce.
,,Nejsi tady vocaď. Co tu chceš?“ drzoun potěžkává svojí železnou tyč a udělá pár kroků ke mně.
,,Vidět památky,“ odseknu provokativně. Jeho reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Ve skoku se proti mně rozmáchne svojí pseudozbraní. Je ale zoufale pomalý, stačí mi udělat krok stranou a nastavit jeho bradě levou pěst. Vlastně si ty dva zuby vyrazil sám. Zvedá se ze země a plive po mně krev, zatímco jeho dva kumpáni se na mě vrhnou zezadu. Jeden má nejspíš nůž, co v rychlosti zaznamenám, druhý prázdné ruce. Kopnutím vrátím prvního útočníka na zem a v obratu proti druhým dvěma toho s nožem zastavím v pohybu. Zapraskne mu v zápěstí a nůž mu vypadne z ruky. Napřažené ruce druhého se shýbnutím vyhnu. Klučinu teď-už-bez-nože použiju jako štít, takže schytá ránu od kolegy do hrudníku. Já jsem přece jen trochu menší. Odhodím svůj ,štít´ na špinavou dlažbu a posledního ze skupinky odradím od útěku ránou do spánku. Nemám rukavice; za pár hodin se tím pádem probere a asi ho bude bolet hlava. Pro tuhle chvíli se zdá, že můžu v klidu pokračovat v obchůze. Skoro mě to tady začíná bavit.
Zatímco se ztrácím ve špinavých uličkách, stmívá se. Oproti Piltoveru je tu mnohem méně světel a víc temných postav ve stínech... Asi vážně se ztratila. Ulice končí slepá u zdi, na které jsou nalepené další domky. Dilema, zda se vracet nebo pokračovat vpřed mi naštěstí ulehčuje skupina lidí, vynořující se ze stínů za mými zády; zatímco já byla ztracená, oni věděli moc dobře, kam dojdu. Oblékám si rukavice. Mých pronásledovatlů je sedm, pět mužů a dvě ženské existence. Jedna holka a jeden kluk jsou děti.
Za dobu, co spolupracuju s brunetou, jsem odvykla některým praktikám, které mi dřív nijak nevadily. Taky jsem kdysi vyrůstala jako tyhle písklata a na to bít děti už nemám žaludek. Zvolím stěnu levého domku, takovou pěknou rovnou zeď přímo přede mnou by byla škoda ničit. Rozpřáhnu se pravačkou a s pomocí pět jedenáctek si probořím průchod zdí domku; od mala školené svaly a nejdokonalejší model rukavic s tím nemají větší problém. Protáhnu se nově vzniklou dírou dovnitř. Vypadá to jako skladiště, všude bedny, krabice, u jedné stěny stůl a židle. Nalevo ode mě jsou dveře – ale já dveřmi nechodím. Rozběhnu se tedy k protější stěně a v mezeře mezi bednami si prorazím další průchod. Sakra. Kdo by čekal, že když narušíte dvě protilehlé stěny, celé to spadne. Jednoho dne si asi budu muset udělat čas a připovzdělat se v oblasti stavebnictví a statiky. Pro tuhle chvíli je asi dobře, že mám za sebou barikádu. Poklusem mizím v dalších uličkách. Tma už je úplná a světel tak málo, že i já musím zpomalit a vážit každý krok. Navíc jdu nevím kam a nevím za čím.
Najednou mě něco ťukne zezadu do ramene. Rychle se otočím, ale ulice je prázdná. Tak co to bylo?! Po chvíli přemýšlení sundám jednu rukavici, sehnu se k zemi a prsty zkoumám dlažbu. Po několika kamenech a čemsi opravdu nechutném mi pod prsty přijde zpřekládaný papír. Při bližším osahání je to vlaštovka. Asi za čtvrt hodiny se mi podaří najít trochu honosnější dům, kde se v prvním patře svítí. Opřu se o zeď pod oknem a v slabém světle prohlížím skládačku. Rozkládám ji a nažloutlý papír je mi nepříjemně povědomý. Z pomačkané stránky na mě zírá protivný obličej a text, který jsem pomáhala tvořit. A přes to všechno je načmáráný vzkaz: Vítej v Zaunu, Viviano! Kdybych zmačkala ten kus papíru ještě silněji, nejspíš by z něj byl diamant. To jméno si už nikdo nikdy nesmí dovolit vyslovit, napsat, připomenout. A ze všech nejméně ona! Rychle zvednu hlavu a rozhlédnu se po okolních střechách – záblesk modrých copů se ale nikde nekoná. Sakra. Kdybych byla úpně šílená dvacetiletá holka bez jakéhokoliv vychování, s vášní pro střelné zbraně a granáty, kam bych tady pozvala návštěvu?
